Můj duchovní rozměr vánoc

spaceJdu do práce, poslouchám High Skies – Sounds of Earth a říkám si co jsou pro mě vánoce?

Nákupy, alkohol, dárky, to mi nestačí. Když už něco slavit, ať to má nějaký (není to sprosté slovo) duchovní rozměr. Stromeček, zlaté prasátko, kostel, cinkání zvonečku, ticho, velký vůz – jedny z mých prvních vzpomínek na vánoce. V Evropě mají vánoce převážně křesťanskou formu, aspoň zatím. Jinde mají jinou, ale v zásadě jde svátek slunovratu. Lidé oslavují konec nadvlády tmy a návrat světla. Návrat slunce, pro lidstvo nejdůležitější hvězdy ve vesmíru.

A v tom mi to došlo. Ta jednoduchost! Bez náboženství a bez víry vlastně slavíme pohyb vesmírných těles, konkrétně našeho slunce. Problém vesmíru, hvězd a slunce je v tom, že už je nevidíme. Když zvednu hlavu a obrátím zrak na prosincovou oblohy vidím jen šedý závěs, který kryje celé nebe. S trochou štěstí zahlédnu měsíc.

Vesmír mě vždycky fascinoval svojí silou, vesmír není zlý, ani hodný. Vesmír je neúprosný a podléhá přísně zákonům fyziky, všechno se v něm odehrává velmi pomalu, ale neodvratně. Především, je ale překrásný.

Nezapomeňte se podívat večer na hvězdy.

Přeji všem klidné a pokorné vánoce – svátky hvězd.

3 komentáře u „Můj duchovní rozměr vánoc

  1. Pan Plán

    Pěkné zamyšlení.
    Je pravda, že člověk je dneska sakra odtržen od . . . . všeho. Pokud by neviděl střídání světla a tmy, uplně by ve své krychličce potratil vnímání světa. Není daleko okamžik, kdy z krychličky nevyleze a vlastně se jeho svět smrskne a on si toho ani nepovšimne. Klima mu zajistí ideální teplotu, lampa zařídí den či noc, rychlé připojení sociální rozměr, nákup po netu s dodávkou domů jídlo a pití . . . trochu smutný Metrix, ale on vlastně veselý být nemůže. A proto vzhůru do divočiny!

  2. Tereza

    Balzám na duši tohle číst, konečně někdo kdo nepodlehl modernímu trendu ignorace vánoc. Každý rok stejné trauma: a proč vlastně musíme mít stromek a k čemu je betlém a proč bych zrovna dneska měl/a něco slavit? No přeci proto, že jsou Vánoce! Nejde o křesťanství, to už dávno většině nic neříká, ale mít svátek, který slaví téměř celá země, to je přeci obrovská síla, jeden den v roce, kdy svět funguje jinak. Já myslím, že by bylo lépe mít víc takových dnů, než si zlikvidovat i ten poslední, co ještě máme. A co se hvězd týče, nádherná představa, návrat k prapodstatě. Vykašlat se na balast, který se na všechny svátky v průběhu let nabalil, zapomenout na vliv minulého režimu a naučit se zase pořádně slavit. Slavit slunovraty, rovnodenosti, svátky, které nás učí vnímat svět ve kterém žijeme, naše spojení s ním a sílu vesmíru, která tak nenápadně a přesto absolutně ovlivňuje náš svět. Jen člověk dokáže považovat za nudnou samozřejmost, že obrovská koule rozžhavených plynů stvoří sněženky…

  3. admin Autor příspěvku

    Díky za komentáře, já tu jen napsal co mě napadlo. S touhle představou, už se dá dál pracovat a začít upřímně slavit svátky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>