Pacientův útěk

Bylo šeré, kalné ráno. V tomhle oprýskaném pokoji byla ale všechna rána taková, ať se slunce snažilo sebevíc. Jako by ze stěn vystupovala trudnomyslnost a smutek. Pacientovo rozhodnutí se tomu nepoddávat vzalo za své už po pár dnech. Teď se jen protáhl na nepohodlné posteli plné podivných hrbolů v páchnoucí matraci, a pokusil se zachytit rychle mizející sen o útěku za doprovodu kurážné a rajcovní společnice – pacientky. Po pár vteřinách už však ze snu zbyl jen prchavý pocit nenaplnění, takže se znechuceně zachrul pod kousavou dekou a pohlédl na svého spolubydlícího. Ten už dávno nespal a civěl do stropu, jak bylo jeho dobrým zvykem.

„Zdar. Co je dneska k snídani?“

Obvyklý ranní žert už ani nebyl vtipný. Ze začátku se tomu smáli protože k snídani bylo v léčebně vždycky to samé. Dva krajíčky včerejšího chleba s džemem nebo paštikou.  Pacient zase chvíli pouvažoval o hladovce ale pak to zavrhl. Jednou v televizi viděl dokument jak to doopravdy vypadá a od té doby ho ta myšlenka dost děsila.

„Palačinky, vole.“

Oba se tomu spíše ze zvyku uchechtli, a začali se připravovat na odchod do společenské místnosti. Z chodby se rozkýkal veselý Jindra, který tu svým způsobem plnil funkci kohoutího kokrhání. Když vás nedostalo z postele tohle, byli jste pravděpodobně mrtví.

Pacientův spolubydlící byl nenápadný čtyřicátník ve středních letech s bříškem a pleší. Kdysi pracoval jako asistent vedoucího, ale pak ho nahradil mladý asertivní floutek s nagelovaným kohoutem. Ve výpovědi stály jakési pindy o restrukturalizaci, snížené výkonnosti atd. Pacientovi se však zapřísahal, že skutečným důvodem vyhazovu bylo, že nehraje squash. Důvodem ubytování v grandhotelu Bohnice pak byla plná síťovka brambor, kterou rozmašíroval o onu nagelovanou hlavu. Kohoutovec zase dostal nový název funkce, který zněl dost anglicky, jako cenu útěchy.

Museli si pospíšit, protože první ve frontě měli slušnou šanci že dostanou čaj bez moči. Kdo to dělal bylo velkou záhadou, a pacient podezříval personál. Po snídani chvíli bloumali ve společenské místnosti a snažili se vymyslet jak zabít den. Televize byla vypnutá, prý že tam běželo nějaké zpravodajství co by je mohlo rozrušit. V pacientovi pomalu ale jistě zrálo rozhodnutí, že takhle to dál nejde a je třeba něco udělat. Jenom čekal na příležitost. To ještě netušil, že právě dnes se naskytne.

Sestra Jana (čili poměrně zachovalá čtyřicátnice, nikoliv ta škaredá škatule Hedvika, co jim běžně cpala prášky) pozvala pacienta k doktorovi na pohovor.

„Jasný, nablejskám si pantofle, drapnu sváteční župan a frčíme,“ odtušil pacient a vstal od stolu. Sestra zakoulela očima a odkráčela, vrtíc prdelkou.

„Sakra, sakra, ovládej se! O tu pikslu bys tam venku ani nezavadil očima.“ pokáral se v duchu, ale pak pokrčil rameny a vyrazil na chodbu. Zachmuřeně se přitom zahleděl na várnici s čajem a pouvažoval přitom, jak by mohl nachytat onoho dochucovače.  Na nic nepřišel a tak se došoural k primářově ordinaci v temné náladě. Zaklepal a vešel dovnitř.

„Á, přeji krásné dobré ráno!“ Primář byl dnes jako ze škatulky, pevný útes spořádanosti a uhlazenosti v ostrém kontrastu proti pacientovi v umolousaném froté županu.

„Doktore, já na něj jednou přijdu,“ zahrozil pacient místo pozdravu a sesul se do ušáku naproti stolu.

„Ale jistěže přijdete, příteli, jistěže. A na kohopak to vlastně přijdete?“

„Na to prase co pořád chčije do čaje. Pije mi krev a já mu zakroutím krkem.“

„Násilí nic neřeší!“ Kázal primář se vztyčeným prstem.  „Navíc bychom Vám museli nasadit vyšší dávky léků, kdyby jste tu někoho napadl. Koneckonců, proto jsem si Vás sem vlastně dneska pozval. Mám o Vás starost. Vaše paranoidní bludy a konspirační teorie se nelepší, spíše naopak. A co víc, personál mi bohužel oznámil že řádně neberete svoje léky, a házíte je potajmu do záchodu. My Vám tu chceme pomoct, víte?“

„To je ale bonzačka,“ temně zahučel na adresu sestry pacient.

„Co prosím? Nějak jsem.. no každopádně budeme muset nasadit novou léčbu. Nebude to moc příjemné, hlavně elektrošoky a injekce…“

„Cože? Poprvý za celou dobu co jsem tady mám dojem že jsem se zbláznil a slyším věci co nejsou! Říkal jste elektrošoky a co ještě? Tohle přece není devatenáctý století!“ Pacientovi začalo připadat že se mu všechno zdá. Šílený doktor proti němu se jen poputelně usmíval a podkresloval tak atmosféru jako z hororového filmu. Filmu, kde hlavní hrdina právě zjistí jakousi hrůznou pravdu které musí čelit. Pacientovi srdce bušilo až v krku a pocit zvířete zahnaného do kouta se stával neodbytným. Právě teď a tady musí něco udělat nebo už nemusí dostat šanci nikdy.

Dřív než si uvědomil co vlastně dělá, mrštil po primáři monitorem a vší silou kopl do stolu, až se na felčara zvrátil. Šílený rachot věcí vysypávaných z šuplíků se mísil s řevem o pomoc.

„Službá!“ Ječel doktor a pacient se mu přitom pokoušel nacpat do úst rukáv županu.

„Budeš kurva zticha, parchante! Já ti dám elektrošoky že se z toho posereš!“

„Flufbá! Sundejfe ho fe mě.“ Vztekle mumlal primář přes froté a strašně slintal. Nakonec jen koulel očima a funěl. Pacientovi připadalo že se jeho oběť poněkud uklidnila a tak začal přemýšlet co dál. Vtom ucítil ostrou bolest v boku. Škubl sebou a jehla injekční stříkačky, kterou se doktorovi povedlo mu zabodnout nepozorovaně do svalu, zase vyklouzla a škrábla ho po kůži. Chytil jednou rukou zápěstí primářovy ruky a chvíli se s mručením a kletbami přetlačovali. Pacient se rozhodl pro riskantní krok a vyprostil rukáv ze zubů napadeného. Mělo to dva efekty. Jednak se primář znovu rozeřval jako siréna, a jednak mohl uvolněnou rukou pomoci zabodnout jehlu do břicha muže na zemi a zatlačit tam plný obsah stříkačky. Účinek se dostavil velmi rychle. Tělo pod ním ochablo a zhadrovatělo, zornice se rozšířily a oči obrátily v sloup. Doktor ztichl. Pacient si neodpustil k nehybnému tělu repliku: „Já se Vám tu snažím pomoct, víte,“ a posupně se zachechtal.

„Tak, a co teď?“ Vrhl se ke dveřím a chvilku s bušícím srdcem naslouchal, zda se neblíží chvatné kroky. Nic neslyšel a tak se rozhodl co nejlépe zamaskovat stopy. Stůl narovnal do původní polohy, počítač narafičil aby nebyla vidět prasklá obrazovka a pak se nerozhodně zastavil nad ležící obětí. „Co s ním?“ pomyslel si. Možná svázat, jenže čím – kabelem, opaskem nebo záclonou? Nic z toho pořádně nedrží, ze všeho by se za chvilku dostal. Nakonec se spokojil jen s tím že primáře nacpal pod stůl a zadoufal že injekce vydrží dost dlouho. Přišel čas se nepozorovaně vytratit. Uhladil si župan, pokud možno zklidnil dech a s hlasitým: „Nashledanou, pane doktore!“ otevřel dveře a vyrazil na chodbu. Přirozeně vrazil rovnou do ošetřovatele který se zamyšleným pohledem idiota pokoušejícího se uhodnout zvlášť těžkou hádanku hypnotizoval dveře.

„Neřval vodtamtuď někdo? Páč já měl pocit že jó.“

„Kdepak, to jsme jen zkoušeli nějakou novou léčbu. Křikem. Uplně nová metoda.“ Pacient se pokoušel vmáčknout mezi futra a zavalitého chlapa, aby unikl.

„A kde je pan primář? Dyť ho tam nevidim.“

„Musel rychle odejít. Někam spěchal. Já už půjdu na pokoj, ano?“

„Jé a kam šel? Já mu chtěl říct že se venku něco děje. Nějaká viróza nebo co.“

„Jaká viróza, chřipka?“

„Já nevim já tomu nerozumim. A prej bude vyhlášená karantýna a stanový tento.. právo.“

„Aha, no hele já myslím že šel na záchod. Běžte se tam radši mrknout, jo?“

Totálně zpitomělý ošetřovatel se poškrábal na hlavě a odkolébal se směrem k toaletám, patrně se po cestě snažíc zjistit co mu na tom nesedí. Nakonec se rozhodl že tam není od nějakého mudrování, a přidal do kroku.

Pacient se pokusil uklidnit třas kolen a rychlým krokem se vydal do společenské místnosti. Po tom co se stalo už tu rozhodně nemůže zůstat, ale nehodlal tu nechat svého spolubydlícího. Přeci jen, ve dvou se to lépe táhne. Našel ho jak sedí u stolu a hraje dámu s Čapákem – říkalo se mu tak kvůli jeho čapím nohám a nikdo nevěděl, proč tu vlastně je. Nerozhodně se zastavil.

„Hele, já… mám takovej problém.“

„Copak, nechutnala ti snídaně? Reklamace jsou u výdejního okýnka.“

„Ne, něco jinýho. Nacpal jsem primáře pod stůl.“

Spolubydlící jen vyvalil oči, a Čapák se zahihňal.

„Jo a venku taky propukla nějaká pandemie, je vyhlášená karanténa a stanný právo. Výsledkem čehož je, že zdrháme. A fofrem.“

Čapák se dál hihňal a spolubydlící se zmohl jen na nevěřící zavrtění hlavou.

„Co to meleš, vole?“

„Fakt, nekecám. Mizíme a kalupem. Teď nebo nikdy.“

„Já jdu s váma!“ překvapil oba Čapák.

„No tak to bude povedenej vejlet. Smrt nagelovaným palicím!“ zamnul si ruce spolubydlící a vymrštil se ze židle, až se šachovnice s dámou rozlétla. Dohlížející sestra polekaně vzhlédla od křížovky a nesouhlasně zamžoural skrz půllitrové brýle s přísnou kostěnou obroučkou.

„Klídek sestři, jdeme jenom na záchod!“ Obrýlená hlava se zase pokojně vrátila k ohmatané tiskovině. Všichni tři vyrazili zrychleným tempem ke dveřím. Věděli, že je třeba překonat vrátnici, nádvoří a obvodovou zeď. První překážka se zdála být kritickou, strážný byl sice starý, takřka nevidomý dědek, ale na toho půl metru by mu stejně neproklouzli a dveře otevíral právě on elektricky zevnitř své kukaně. V tom dostal Čapák nápad.

„Hele, vezmeme to sklepním okýnkem. Tam jak se sype uhlí. Už jsem to byl očíhnout.“

Vchod do sklepa byl za kuchyní. Potichoučku otevřeli staré dveře vedoucí na schody, pacientovi však neušlo jak Čapák se zasněným výrazem polaskal várnici s čajem, jako by se s ní loučil. Znechuceně se odvrátil a rozsvítil pavučinami ověšenou sklepní místnost. Ještě než stihli zavřít, dolehly k nim zvuky horečného hovoru a běžících nohou.

„Už na to přišli, není cesty zpět, “ zadeklamoval hrobovým hlasem spolubydlící a popotáhl si tepláky.

„To je to okno?“ Pochybovačně se zeptal pacient při pohledu na malé okénko dva metry nad zemí, umazané od uhlí.

„Jojo měl jsem to vymyšlený. Totiž, když jsem tu byl posledně, byla tu ještě hromada uhlí a po tý se tam dalo vylízt. Co budeme dělat?“

„Prostě mi uděláte z rukou stoličku a já tam vylezu. Pak pomůžem druhýmu a třetího vytáhnem zezhora.“

„Tam se asi nevyšrábu,“ posmutněl Čapák.

„Měls víc cvičit, vole,“ prohlásil tónem výcvikového seržanta spolubydlící a začal točit rukama, patrně v náznaku jakéhosi protahování. Připomínalo to spíš šílený větrný mlýn.

„To jako dělat sklapovačky a metat kozelce?“ zajímal se Čapák.

„Nežvaňte a nastavte ruce. Já po vás vylezu.“

Ačkoliv se celý úkol ukázal být značně nesnadný, nakonec se pacientovi podařilo vydrápat se s odřenými žebry okýnkem na trávník. Připadal si tam hrozně na očích, ale přemohl se, padl na břicho a natáhl ruce zpátky do sklepa. Spolubydlící měl s výstupem značné potíže, i přes svou poctivou rozvičku. Naopak zvednout Čapáka už bylo snadné. Za chvilku byli všichni tři nahoře a oprašovali si župany.

„Teďka hlavně nenápadně. Nikam neutíkejte, to je jako pěst na oko. Klidně jdeme ke zdi, támhle jak jsou ty stromy.“

Bohnický areál je ve skutečnosti značně rozsáhlý. Normálně se zde mezi budovami pohybuje dost personálu i pacientů z oddělení s lehčím režimem. Mezi domy je hodně zeleně, především v severní části areálu kde se nachází park a vodárenská věž. Naše trojice to vzala kolem Bohnického kostela svatého Václava směrem k parku a ustrašeně se ohlížela, kdy se za nimi ozvou zvuky pronásledování. Nic se však nedělo a oni kráčeli podivně ztichlými cestami kolem pavilonů, kde z oken vyhlížely osamělé ustrašené tváře.

„Je tady nějak mrtvo, nezdá se vám? Ani neslyším jezdit auta.“

„Klídek, je neděle. Všichni jsou v kostele.“ Uklidňoval je Čapák.

„Čapáku, jednak je úterý, a za druhý co by všichni dělali v kostele?“ povzdechl si pacient.

„Dobře, tohle už je ale divný. Co jsi to říkal o karanténě?“ Začal se zajímat spolubydlící. V dáli zaznělo několik práskavých ran, jakoby od petard, a série nesrozumitelných výkřiků. Jinak kolem vládlo ticho.

„Nevím, říkal to ošetřovatel. Každopádně jestli bylo vyhlášeno stanný právo, tak je možná zákaz vycházení. Asi konečně přišla pořádná chřipka, jako ta Španělská kdysi. Prý to byla jen otázka času.“

„To jako že všechny pozavíraj doma kvůli chřipce? Šmejdi, furt by někoho nemocnýho zavírali. Vem si nás. Jak jseš nemocnej, šup pod zámek. To neni správný. A to ani nejsem nemocnej, jen se občas trochu naštvu. To prostě neni správný,“ rozhořčil se spolubydlící a rozčileně tahal za cípy županu.

Pacient na něj chvíli úkosem hleděl a zvažoval jejich další postup. Musí si hlavně najít jiné oblečení. A boty. Všichni tři měli jen pantofle. Takhle byli nejenže nápadní, ale ani by daleko neuběhli. Proto když došli ke zdi, usoudil pacient že přišel čas vyjevit společníkům další část plánu.

„Takže hele, až to přelezem, držte se v křoví. Jestli to tam hlídaj, nesměj nás vidět. Musíme se dostat do nějakýho krámu a sehnat si boty a jiný oblečení. Pak se uvidí, co dál.“

Čapák vypadal že si na poslední chvíli není jistý, jestli se mu doopravdy chce uniknout z místa, které mu dlouhá léta bylo domovem. Spolubydlící naopak vyhlížel natěšeně a zoufale zároveň, jako člověk který už nemá co ztratit. Pacient polkl knedlík v krku a vyhoupl se s pomocí blízkého keře přes nízkou zídku, a vyhlédl ven. Ani ve snu ho nenapadlo, co tam uvidí. Čapák a spolubydlící se brzy objevili vedle něho a beze slova hleděli na tu spoušť která se naskytla jejich očím.

„Vole, to je jak v nějakým filmu. To je nářez!“ nechal se slyšet spolubydlící. Čapák jenom nahlas polkl a přelézání zdi jim už nepřipadalo jako nejlepší nápad. První nápadná věc která upoutala jejich zrak byla absence pohybu a zmatek zároveň. Zamrzlý chaos, ta slova později připadala pacientovi jako nejvýstižnější přirovnání. Auta stojící na silnici i chodníku ve všech možných úhlech, poletující papíry, převrácené popelnice s vyhřezlými vnitřnostmi odpadkových pytlů. Nikde ani živáčka. Jako by všichni utekli křepčit někam na poslední slavnost před koncem světa.

„Tohle se mi nelíbí, já nikam nejdu,“ úpěl Čapák a chystal se slézt zpátky. Pacient ho však zadržel.

„To co je tam bude za chvíli i tady. Nikam před tím neutečeš. Hele, ber to jako příležitost. Můžem všichni začít znova. Dát životu nějakej smysl, místo aby jsme hnili na psychárně.“ Vypadalo to že ho přesvědčil a tak se začali opatrně spouštět na druhou stranu. Pocit že jsou sledováni mnoha páry neviditelných očí neustával, pacient to však přičítal nervovému vypětí. A pak, trocha stihomamu byla na místě, byli přece jen blázni na útěku, no ne? Takto se uchlácholil zatímco přebíhali od křoví ke křoví a od auta k autu.

Brzy narazili na menší supermarket na okraji sídliště. Přitom stále ještě nepotkali nikoho jiného. Parkoviště před obchodem bylo jako vymetené. Ostražitě se přišourali k proskleným dveřím a nahlíželi dovnitř. Zdálo se že ani uvnitř nikdo není, dveře na fotobuňku se však odmítaly otevřít. Jelikož se jim nechtělo dělat hluk rozbíjením skla, obešli raději budovu, hledajíc zásobovací vchod. Ten byl k jejich štěstí otevřený. Pacient opatrně vkročil dovnitř a zaposlouchal se. Nic podezřelého neslyšel a tak prošli opuštěným skladem plným palet s krabicemi, lahvemi a konzervami až do vchodu na prodejní plochu. Vyhlíželi mezi regály, zdálo se však, že je při rabování nebude nikdo rušit. Čapák rozpřáhl ruce a s vlajícím županem se rozběhl uličkou – vypadal přitom jako šílený netopýr. Plácal pantoflemi o dlažbu, tiše se smál a pacient začal chápat že sebou možná vzali špatnou osobu. Raději se ale soustředil na obstarání potřebných věcí.

První na řadu přišlo oddělení s oblečením. Pacient nevrle procházel mezi vesele barevnými tričkami plnými přiblbých nápisů a jinými cool hadříky, až konečně připadl na rozumně použitelné tmavé triko, šedé džíny střídmého střihu a dokonce k jeho velké radosti objevil koženou bundu. Nikdy by si nepomyslel, že ho taková maličkost dožene takřka k slzám štěstí. Nyní, po několika měsících strávených pod zámkem v županu a teplákách, mu to připadalo jako malý zázrak a vysvobození. Chvíli stál a kochal se tou myšlenkou, a potom se vydal najít slušnou obuv. Představoval si pořádné vysoké boty, nakonec však musel vzít zavděk celkem běžnými teniskami, nic v jeho velikosti podle svých představ nenašel. Konečně si začal připadat zase jako člověk.

Ve vedlejší uličce našel menší batoh a nacpal do něj pár sladkých tyčinek, dvě pet lahve s minerálkou a několik konzerv. Nakonec přidal provaz, zapalovač a nůž, netušil proč ale měl nejasnou představu že takové věci se můžou na útěku hodit. Začal se shánět po společnících.

Spolubydlícího našel již převlečeného o pár regálů dál jak si cpe do batohu zásoby, Čapák o sobě dával vědět jen občasným zašustěním někde na druhém konci supermarketu. Vydali se ho hledat. Čím více se blížili, tím víc se jim zdálo, že na někoho mluví. Přešli ještě dvě uličky a začali rozeznávat slova.

„Ale no tak, kámo. Jasně že je to tvoje noha. Já ti přece nechtěl brát nohu, načpak by mi byla? Hlavně klííd, klídeček. No tak, nech mě, sakra!“ Následovalo poděšené vyjeknutí a rachot krabic sypajících se na podlahu.

„Čapáku! Co je?“ Vyrazili k němu poklusem. Za rohem uviděli scénu která přinutila spolubydlícího se otočit a zvracet. Na zemi leželo mrtvé lidské tělo, roztrhané na kusy bestií která připomínala jakousi parodii na psa. Obludně velké tělo, široká morda ze které vycházelo tiché zlověstné vrčení a tlapy jako u lva. Oči měl tvor potažené bílou mázdrou, jako by byl slepý nebo dlouho mrtvý. Jejich společník balancoval nahoře na regále, který se už pomalu kácel pod zuřivým útokem. Do nosu jim vnikl omračující puch který nuti k dávení.

Pacient reagoval zcela instinktivně, podobně jako u primáře. Později si uvědomil že má patrně v kritických situacích sklony k prudké agresi, zatím mu to však dobře posloužilo, neboť v protějším regále vystavoval své výrobky Fiskars. Kvalitní finská ocel padla do pacientovi do oka a nerozbitná plastová násada jedné ze sekyr do ruky. Širočina švihla vzduchem  a s mlasknutím dopadla doprostřed zad obrostlých mocnými svaly. Se slyšitelným chrupnutím přeťala páteř a psovy zadní nohy okamžitě ochably. Místo očekávaného bolestného kňučení však pokračoval v tichém chrapotu a šrábaní se na Čapáka, dokud se vzduchem nerozlétl mozek z rozseknuté lebky.

„Vole, co to bylo?“ utíral si spolubydlící ústa a třeštil oči.

„Coby, psí zombie. Neviděls ještě zombie bernardýna?“ hystericky se uchechtl pacient a pustil třesoucíma se rukama zkrvavenou násadu. Čapák se zatím pokoušel vylézt ještě výš na svítidla pod stropem.

„Polez dolů, už je po něm. Radši vypadnem, mohli by tu být další.“ Pacient si z regálu vybral další, nyní už osvědčenou sekeru a vykročil k zadnímu východu, následován společníky. Venku se smrákalo a padal drobný déšť.

Čekal je dlouhý pochod na sever, pryč z umírajícího předměstí. Sekera za opaskem tlačila do boku, uklidňovala a slibovala krev, pot a vítězství. Pacient se naposledy ohlédl po ztichlých ulicích a vykročil do neznáma. Nebylo kam se vracet, nebylo co ztratit a v patách jim šla plíživá smrt. Každý z nich si nesl jen své malé bláznivé naděje a obavy. Takto vyzbrojeni opustili město aby se už nikdy nevrátili.

„Čapáku, žes to byl ty kdo chcal do čaje?“

„Kdopak ví, hehe.“

„Zabiju tě.“

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Tuhle brakovou povídku jsem sepsal pro vlastní potěšení za něžných tónů kapely Manowar.  Pokud se vám líbila nezapomeňte připsat dolů komentář, pokud se vám na ní něco nezdálo, tak vězte že reklamace jsou jenom u výdejního okýnka.

3 komentáře u „Pacientův útěk

  1. Pan Plán

    Člověče kdy to vydáš ve sbírce?
    Tak jako ty předešlé, je to čtivé, opravdové, má to šmrnc a člověk sice tuší jak depresivně se to bude vyvíjet, ale stejně je překvapen tradičním „a bylo hůř ..“
    Piš dál. Uděláme večer autorského čtení a na konci si podřežeme žíly bez vidiny světla na konci tunelu . . .
    Nebo to těm nemrtvákům prostě s šíleným chechotem nandáme

  2. Anonymní

    Náhodou, zatím jsem nenechal ani jednoho z družiny dobrodruhů exnout, dokonce se k nim možná časem přidá elfka, čaroděj a teenager co se má stát králem ve vzdálené zemi a bude z toho třídílná série se slušnou prodejností :)

    Teď dělám na něčem trošku, ale jen trošku serioznějším, co už bych možná poslal na posouzení do nějakého toho plátku ala Ikarie.

  3. Kokr

    Dobré, svižné, má to vývoj, líbilo se mi to. Měl bych pár připomínek, ale ty si nechám k výdejnímu okénku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>