Archiv pro rubriku: Nezařazené

Můj duchovní rozměr vánoc

spaceJdu do práce, poslouchám High Skies – Sounds of Earth a říkám si co jsou pro mě vánoce?

Nákupy, alkohol, dárky, to mi nestačí. Když už něco slavit, ať to má nějaký (není to sprosté slovo) duchovní rozměr. Stromeček, zlaté prasátko, kostel, cinkání zvonečku, ticho, velký vůz – jedny z mých prvních vzpomínek na vánoce. V Evropě mají vánoce převážně křesťanskou formu, aspoň zatím. Jinde mají jinou, ale v zásadě jde svátek slunovratu. Lidé oslavují konec nadvlády tmy a návrat světla. Návrat slunce, pro lidstvo nejdůležitější hvězdy ve vesmíru.

A v tom mi to došlo. Ta jednoduchost! Bez náboženství a bez víry vlastně slavíme pohyb vesmírných těles, konkrétně našeho slunce. Problém vesmíru, hvězd a slunce je v tom, že už je nevidíme. Když zvednu hlavu a obrátím zrak na prosincovou oblohy vidím jen šedý závěs, který kryje celé nebe. S trochou štěstí zahlédnu měsíc.

Vesmír mě vždycky fascinoval svojí silou, vesmír není zlý, ani hodný. Vesmír je neúprosný a podléhá přísně zákonům fyziky, všechno se v něm odehrává velmi pomalu, ale neodvratně. Především, je ale překrásný.

Nezapomeňte se podívat večer na hvězdy.

Přeji všem klidné a pokorné vánoce – svátky hvězd.

Celý příspěvek

Dvakrát řež, jednou měř?

Během vánočních svátků se na naší politické scéně rozhořela jedna z mnoha žabomyších kauz. Pravda, v tomto případě šlo sociální pojištění placené společnostmi za dobu 6měsíců v roce 2007. Odhadnout ohroženou částku je obtížné nicméně dobový tisk uváděl úderné číslo 100 mld. korun.

Částka to je nezanedbatelná jak pro stát, tak i pro samotné společnosti a tak se vyplatí sledovat jednání a řešení našich zástupců v zákonodárném a exekutivním sboru. Nemá cenu to moc pitvat, předpokládejme, že významné politické subjekty ovládají exekutivu a zákonodárný sbor.

Zákon rozebírá všechny detaily velmi podrobně. Pro nás bude dostačující velmi jednoduchý souhrn. Platby pojistného na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti odvádějí, mimo jiné, všechny firmy v české republice.  Vyměřovacím základem je úhrn příjmů jejich zaměstnanců a sazba této daně byla 22,7 %. Za šest měsíců tedy firmy zaplatí na této dani zhruba 1 plat/zaměstnance navíc.

Celý příspěvek

Lokomotiva

Stál jsem na poušti. Slunce pražilo a suchý horký vítr hnal písek do očí. Před mými zraky poskakovala parní lokomotiva, pomalu se šinula vpřed, bez kolejí a dýmu. Nevěřícně jsem na to zíral a přemítal kde jsem a co se to děje. V tom za mnou zašustily kroky. Otočil jsem se a spatřil dívku v bílé přiléhavé kombinéze. Byla docela pěkná tak jsem pro změnu chvíli zíral na ni. Pokynula mi hlavou a já se vrátil pohledem zpět k lokomotivě. Ta se zatím pomalu natočila a zamířila k nám. Tím se odkryla prostá pravda – byl to jen plakát přidělaný k boku koně. Kůň zvolnil a zvedl ocas, aby vypustil pár kobylinců.

„Co to má znamenat?“ Vydechl jsem.

„To je alegorie“, řekla tiše. „Víš co to znamená?“

„Když jsem byl malej, jezdívaly u nás na Prvního Máje alegorický vozy, jestli to má nějakou souvislost.“

„Jen vzdáleně. Vysvětlím ti to: dokud jsi viděl jen lokomotivu, nešlo ti to do hlavy. Považoval jsi to za nějaký nesmysl. Člověk něco takového vidí a říká si: rozum to není sto pochopit. Stačí ale nahlédnout za kulisu a všechno najednou dává smysl, kousky skládačky zapadnou na svá místa.“

„A ty kobylince jsou součástí alegorie?“

„Ne, to je obyčejná koňská potřeba.“

„A k čemu je tahle alegorie dobrá?“ dotázal jsem se, zmatený ještě víc.

„Ještě jsem se nedostala k tomu v čem vlastně ta alegorie spočívá,“ pokračovala mentorsky a navíjela si pramen vlasů na prst. „Je odrazem reálného světa! Jestlipak přijdeš na to v čem?“ zeptala se důležitě.

Celý příspěvek

Kostižer

Zhluboka dýchám a zvedám sekeru se kterou jsem ještě před chvílí štípal dřevo. Potichu našlapuji a blížím se k rohu rozpadlé budovy, v níž jsem na dnešek nocoval. Srdce začíná mocně bušit a pumpuje adrenalin do žil. Nad hlavou sviští žlutá oblaka a dodávají celé situaci surrealistický nádech. Ve větru kvílí tisíc duší a mě běhá mráz po zádech. Chlupy na pažích se mi ježí jako bodliny.

Celý příspěvek