Stál jsem na poušti. Slunce pražilo a suchý horký vítr hnal písek do očí. Před mými zraky poskakovala parní lokomotiva, pomalu se šinula vpřed, bez kolejí a dýmu. Nevěřícně jsem na to zíral a přemítal kde jsem a co se to děje. V tom za mnou zašustily kroky. Otočil jsem se a spatřil dívku v bílé přiléhavé kombinéze. Byla docela pěkná tak jsem pro změnu chvíli zíral na ni. Pokynula mi hlavou a já se vrátil pohledem zpět k lokomotivě. Ta se zatím pomalu natočila a zamířila k nám. Tím se odkryla prostá pravda – byl to jen plakát přidělaný k boku koně. Kůň zvolnil a zvedl ocas, aby vypustil pár kobylinců.
„Co to má znamenat?“ Vydechl jsem.
„To je alegorie“, řekla tiše. „Víš co to znamená?“
„Když jsem byl malej, jezdívaly u nás na Prvního Máje alegorický vozy, jestli to má nějakou souvislost.“
„Jen vzdáleně. Vysvětlím ti to: dokud jsi viděl jen lokomotivu, nešlo ti to do hlavy. Považoval jsi to za nějaký nesmysl. Člověk něco takového vidí a říká si: rozum to není sto pochopit. Stačí ale nahlédnout za kulisu a všechno najednou dává smysl, kousky skládačky zapadnou na svá místa.“
„A ty kobylince jsou součástí alegorie?“
„Ne, to je obyčejná koňská potřeba.“
„A k čemu je tahle alegorie dobrá?“ dotázal jsem se, zmatený ještě víc.
„Ještě jsem se nedostala k tomu v čem vlastně ta alegorie spočívá,“ pokračovala mentorsky a navíjela si pramen vlasů na prst. „Je odrazem reálného světa! Jestlipak přijdeš na to v čem?“ zeptala se důležitě.
Zhluboka dýchám a zvedám sekeru se kterou jsem ještě před chvílí štípal dřevo. Potichu našlapuji a blížím se k rohu rozpadlé budovy, v níž jsem na dnešek nocoval. Srdce začíná mocně bušit a pumpuje adrenalin do žil. Nad hlavou sviští žlutá oblaka a dodávají celé situaci surrealistický nádech. Ve větru kvílí tisíc duší a mě běhá mráz po zádech. Chlupy na pažích se mi ježí jako bodliny.
Z chodby natřené hráškovou zelení je slyšet klapání podpatků sester a hýkání Veselého Jindry, místního štamgasta. Pacient sedí v polstrovaném křesle před stolem Jeho Výsosti, primáře místního specializovaného oddělení a čeká na své první interview. Upřímně doufá že ten čůrek, co slyší za dveřmi, není děděk v pruhovaném pyžamu močící do konvice s čajem. Přemýšlí, jak se ocitl v tomhle pekle.
Žijete ve městě? Jezdíte MHD? Postáváte ve frontách, proplétáte se ulicemi plných lidí? Výborně, to se bude viru líbit. V podstatě dál už číst ani nemusíte, protože pokud nepatříte mezi genetickou imunitou obdařené štastlivce, nemáte to šanci ustát. No ale vy ostatní pro jistotu čtěte dál:
Survival je hnutí které se masově rozšířilo v šedesátých letech v USA jako následek obav že studená válka přeroste v sakra horkou. Postižení jedinci si doma opevňovali sklepy, naváželi do nich hromady konzerv, plynových masek, přikrývek a kanystrů na vodu, movitější si tam pořizovali chemické záchody a kdo neměl sklep, mohl si zakoupit malý kryt který si zakopal na zahradu. Jelikož si dotyční jedinci uvědomovali že bude třeba mít plán na déle než týden po dopadu bomb, dali hlavy dohromady se zkušenostmi dobyvatelů divokého západu, ledasjakými skauty a podobnou havětí a začali si sdělovat zkušenosti.
Jelikož se naše Společenstvo nespokojených rozhodlo jako svůj první počin zakoupit lis na munici, rozhodl jsem se o tomto tématu něco napsat. Proč si vlasně maník jako já pořizuje zbraň, co z toho má a jestli by mu to společnost neměla zakázat.