Stál jsem na poušti. Slunce pražilo a suchý horký vítr hnal písek do očí. Před mými zraky poskakovala parní lokomotiva, pomalu se šinula vpřed, bez kolejí a dýmu. Nevěřícně jsem na to zíral a přemítal kde jsem a co se to děje. V tom za mnou zašustily kroky. Otočil jsem se a spatřil dívku v bílé přiléhavé kombinéze. Byla docela pěkná tak jsem pro změnu chvíli zíral na ni. Pokynula mi hlavou a já se vrátil pohledem zpět k lokomotivě. Ta se zatím pomalu natočila a zamířila k nám. Tím se odkryla prostá pravda – byl to jen plakát přidělaný k boku koně. Kůň zvolnil a zvedl ocas, aby vypustil pár kobylinců.
„Co to má znamenat?“ Vydechl jsem.
„To je alegorie“, řekla tiše. „Víš co to znamená?“
„Když jsem byl malej, jezdívaly u nás na Prvního Máje alegorický vozy, jestli to má nějakou souvislost.“
„Jen vzdáleně. Vysvětlím ti to: dokud jsi viděl jen lokomotivu, nešlo ti to do hlavy. Považoval jsi to za nějaký nesmysl. Člověk něco takového vidí a říká si: rozum to není sto pochopit. Stačí ale nahlédnout za kulisu a všechno najednou dává smysl, kousky skládačky zapadnou na svá místa.“
„A ty kobylince jsou součástí alegorie?“
„Ne, to je obyčejná koňská potřeba.“
„A k čemu je tahle alegorie dobrá?“ dotázal jsem se, zmatený ještě víc.
„Ještě jsem se nedostala k tomu v čem vlastně ta alegorie spočívá,“ pokračovala mentorsky a navíjela si pramen vlasů na prst. „Je odrazem reálného světa! Jestlipak přijdeš na to v čem?“ zeptala se důležitě.