Nákupy, alkohol, dárky, to mi nestačí. Když už něco slavit, ať to má nějaký (není to sprosté slovo) duchovní rozměr. Stromeček, zlaté prasátko, kostel, cinkání zvonečku, ticho, velký vůz - jedny z mých prvních vzpomínek na vánoce. V Evropě mají vánoce převážně křesťanskou formu, aspoň zatím. Jinde mají jinou, ale v zásadě jde svátek slunovratu. Lidé oslavují konec nadvlády tmy a návrat světla. Návrat slunce, pro lidstvo nejdůležitější hvězdy ve vesmíru.

A v tom mi to došlo. Ta jednoduchost! Bez náboženství a bez víry vlastně slavíme pohyb vesmírných těles, konkrétně našeho slunce. Problém vesmíru, hvězd a slunce je v tom, že už je nevidíme. Když zvednu hlavu a obrátím zrak na prosincovou oblohy vidím jen šedý závěs, který kryje celé nebe. S trochou štěstí zahlédnu měsíc.

Vesmír mě vždycky fascinoval svojí silou, vesmír není zlý, ani hodný. Vesmír je neúprosný a podléhá přísně zákonům fyziky, všechno se v něm odehrává velmi pomalu, ale neodvratně. Především, je ale překrásný.

Nezapomeňte se podívat večer na hvězdy.

Přeji všem klidné a pokorné vánoce – svátky hvězd.

Po roce, kdy se tu nic nového neobjevilo, bych se rád pokusil udělat další resucitaci této stránky. Rozhodně to nebude mít tu úroveň, jakou zde nasadil Beldegrom. Má češtině je slabá, sloh plochý a gramatika mizerná. Nic z toho Vás neodradí a budete číst dál. Moje příspěvky budou hodně subjektivní, o věcech, které se mi líbí, nebo naopak. Pokud přejdete na platformu Android, dá se do WordPressu velmi snadno přispívat, čehož hodlám s novým telefonem hojně využívat.

Vyšel WordPress 3 a to byl další z impulsů k tomuto počinu v kombinaci s novým skinem stránka prokoukla. Teď už jenom ten obsah, s tím konec konců nejvíc práce.

Mimochodem, ta paní vlevo je Julia Stiles, která teď válí v poslední sérii Dextra. Příští týden jí Dexter bude učit zacházet s nožem a porcovat lidi, už se na to těším. To by mělo dát představu, v jakém stylu se ponesou mé příspěvky. Poslouchaje nové kruto-drsné album Rhapsody of Fire – The Frozen Tears Of Angels se loučím.

Částka to je nezanedbatelná jak pro stát, tak i pro samotné společnosti a tak se vyplatí sledovat jednání a řešení našich zástupců v zákonodárném a exekutivním sboru. Nemá cenu to moc pitvat, předpokládejme, že významné politické subjekty ovládají exekutivu a zákonodárný sbor.

Zákon rozebírá všechny detaily velmi podrobně. Pro nás bude dostačující velmi jednoduchý souhrn. Platby pojistného na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti odvádějí, mimo jiné, všechny firmy v české republice.  Vyměřovacím základem je úhrn příjmů jejich zaměstnanců a sazba této daně byla 22,7 %. Za šest měsíců tedy firmy zaplatí na této dani zhruba 1 plat/zaměstnance navíc.

Díky administrativní chybě vypadlo na našich 6 měsíců ze zákona ustanovení upravující vyměřovací základ a během soudních řízení se ukazuje, že jde o problém podstatný.  Nejvyšší soud zatím své stanovisko nevydal, takže zatím zde máme příležitost/hrozbu, to dle úhlu pohledu firem či státu.

Zajímavé na celé věci je jednání našich zastupitelů. Jejich posláním je zejména spravovat záležitosti nás všech (státu) a to co nejefektivněji z pohledu výsledek/náklady. Když už nedokázali zabránit vzniku hrozby, měli by se alespoň snažit omezit její dopady. Zástupci nejsilnějších politických subjektů se zatím omezili pouze na výhrůžky o zvýšení odvodů na sociálním pojištění všem nehodným firmám. Samozřejmě za předpokladu, že budou zlobit…  Jaksi samo sebou se předpokládá, že trest dopadne na všechny firmy. Tedy zlobivé i nezlobivé a to i přes nápady politiků, že zákon bude platit jen pro ty, které budou o své případné zájmy usilovat  (zřejmě v duchu časů nedávno minulých..).

Jaké jsou tedy před firmou X možnosti? Může či nemusí o své příspěvky usilovat a současně na ní může či nemusí dopadnout meč našich zástupců.

Situace před pohrůžkou vyššího zdanění.

Jak se majitelé či management budou rozhodovat je otázka. Pravděpodobně budou preferovat první variantu neb přináší výhody a to i při max-min strategii. Na druhou stranu se tak nerozhodnou všichni, protože celá věc má i jistý morální podtext. Jestli by byl poměr 60:40, 20:80, či 80:20 je otázkou.

Po vystoupení našich zastupitelů však věc vypadá následovně, za předpokladu zvýšení daně pokud bude dostatečné množství zlobivých firem.

Situace po pohrůžce vyššího zdanění.

Majitelé/management bude opět pravděpodobně preferovat první variantu (předpokládám max-min rozhodování).

Celou věc lze shrnou do jedné otázky. Co vlastně „řešení“ našich zástupců přináší kromě všeobecného rizika zvyšování odvodů na sociální pojištění? Nic.

Stál jsem na poušti. Slunce pražilo a suchý horký vítr hnal písek do očí. Před mými zraky poskakovala parní lokomotiva, pomalu se šinula vpřed, bez kolejí a dýmu. Nevěřícně jsem na to zíral a přemítal kde jsem a co se to děje. V tom za mnou zašustily kroky. Otočil jsem se a spatřil dívku v bílé přiléhavé kombinéze. Byla docela pěkná tak jsem pro změnu chvíli zíral na ni. Pokynula mi hlavou a já se vrátil pohledem zpět k lokomotivě. Ta se zatím pomalu natočila a zamířila k nám. Tím se odkryla prostá pravda – byl to jen plakát přidělaný k boku koně. Kůň zvolnil a zvedl ocas, aby vypustil pár kobylinců.

„Co to má znamenat?“ Vydechl jsem.

„To je alegorie“, řekla tiše. „Víš co to znamená?“

„Když jsem byl malej, jezdívaly u nás na Prvního Máje alegorický vozy, jestli to má nějakou souvislost.“

„Jen vzdáleně. Vysvětlím ti to: dokud jsi viděl jen lokomotivu, nešlo ti to do hlavy. Považoval jsi to za nějaký nesmysl. Člověk něco takového vidí a říká si: rozum to není sto pochopit. Stačí ale nahlédnout za kulisu a všechno najednou dává smysl, kousky skládačky zapadnou na svá místa.“

„A ty kobylince jsou součástí alegorie?“

„Ne, to je obyčejná koňská potřeba.“

„A k čemu je tahle alegorie dobrá?“ dotázal jsem se, zmatený ještě víc.

„Ještě jsem se nedostala k tomu v čem vlastně ta alegorie spočívá,“ pokračovala mentorsky a navíjela si pramen vlasů na prst. „Je odrazem reálného světa! Jestlipak přijdeš na to v čem?“ zeptala se důležitě.

,Káča usmrkaná,‘ pomyslel jsem si v duchu a nahlas odvětil, že netuším a že je mi to vcelku jedno.

„Myslela jsem si to“, ušklíbla se. „To by tě ale mělo zajímat, protože člověk je tvor zvídavý a rád odhaluje tajemství.“

Já na to že radši piju pivo a hraju na počítači, ale nedala se zastavit.

„Tak například globální oteplování. Víš že je to jenom jedna velká bouda? Prosťáčkům se řekne že znečišťujeme atmosféru. Vytvoří se kolem toho celá pavěda, v Kjótu se podepíše protokol a postaví se celá Potěmkinova vesnice z klamů a polopravd, kterým běžný člověk vůbec nerozumí. Co na tom že desítky tisíc klimatologů a vědců z příbuzných oborů sepsaly proti tomu petici.“

Pokrčil jsem rameny a nesouhlasně zamrkal protože mi do očí tekl pot. Globální oteplování na té rozpálené plotně mi připadalo jako docela reálná zaležitost.

„A teď, kde je tam ta podobnost?“, pokračovala zaujatě. „Ta je v tom, že vidíš jen velkou skupinu vědců co říká to a druhou co říká pravý opak. Pomyslíš si asi že je to hodně složité, tak se nemůžou shodnout. Nicméně pak nad tím mávneš rukou – chytré hlavy nahoře řekly že globální oteplování je a basta, to slovní spojení na tebe vyskakuje ze všech novin, z televizní obrazovky i z internetu. Třetí říše měla jednoho moc šikovného ministra propagandy který se nechal slyšet že tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou.“

„No a proč by to někdo dělal, proč by si dával tolik práce s vytvořením takový lži?“ nedůvěřivě jsem zavrtěl hlavou.

„To právě netušíš protože nevidíš za kulisu. Vidíš jen tu lokomotivu a říkáš si že ten problém je moc složitý. Celé je to o ovládání mas, o vládě nad světem malými elitními skupinami oligarchů.“

„Áha – takže konspirace“, blýskl jsem se vlastní znalostí cizích slov a přezíravě se usmál. „Přistání na měsíci natočili ve studiu a vláda tají existenci ufo. To už jsem slyšel.“

„Jen se směj“, nedala se. „Počkej co ti tvoje děti budou vyprávět o událostech které jsi sám zažil. Pak poznáš že historie je jako děvka, dává tomu kdo víc zaplatí. Podstatné je abys pochopil, že máloco z toho co vidíš v televizi, co čteš a posloucháš je pravda. Že jsou to jen kulisy.“

„Počítám že mi teď něco povíš o Bilderberg group, New World Order, kdo zabil Kennedyho a tak.“ Otočil jsem se a šel zkusit chytit koně, jen tak pro zábavu. Držela se mnou krok.

„Vidím že jsi nepoučitelný. Tak mi pověz kdo zabil Kennedyho, ha?“

„Oswald, tuším. Takový věci se přece dějou. Byl levičák, v Americe mnoha lidem ležel v žaludku.“

„Pche, už je přeci dávno dokázáno že z toho okna nemohl prezidenta nikdy trefit, nedokázali to zopakovat ani při rekonstrukci. Ale to se nehodí, aby záhada zůstala nevyřešena. On si prostě pustil pusu na špacír o tajných společnostech a to se nesmí, nepromíjí se to ani takzvaně nejmocnějším mužům světa. Už Rooswelt, tuším, řekl, že prezidenti do svých pozic nejsou voleni, ale vybíráni. Co mi povíš na tohle?“

„Nadběhni mu zleva, nechce se, mrcha, nechat chytit, je to jako honit pravdu na internetu.“

„Někteří lidé prostě mají raději zastrčenou hlavu v písku“, našpulila rty a přidala do kroku. „Určité věci jsou do očí bijící a nemusíš pro ně chodit daleko. Vezmi si třeba toho Schwarzenberga. V červnu 2008 se ve Virginii zůčastnil setkání Bilderberg group, kde mu prostě oznámili jak to bude se vstupem Česka do Unie a dostal patřičné instrukce. A ejhle, do roka zakládá s Kalouskem novou politickou stranu a ta prohlašuje že když se prezident bude zdráhat podepsat Lisabon, donutí ho zákonem. Abys věděl, i Evropská unie je umělý konstrukt téhle skupiny.“

Pokýval jsem hlavou a vypustil jako trumf největší existenciální pravdu na kterou jsem se zmohl: „Jojo, svět se v hovno obrací, stačí se podívat na filmovou produkci posledních dvaceti let. Ženský zachraňujou svoje chlapy a svět, každej záporák je bílej věděc a politik a každej americkej negřík je minimálně jadernej fyzik, případně prezident. Kampak tohle zapadá do tvejch teorií?“

„Nevím ale jsem ráda že si všímáš. Možná nejsi tak ztracený případ.“

„Ale jo, jsem jednoduchej člověk. Nerad se v tom rejpám protože pak člověk jenom zjišťuje věci co by měl nechat bejt. Něco ti poradim – najdi si pořádnýho chlapa, vezměte si hypo, udělejte si dvě malý dětičky a budeš štastná. Je to osvědčenej recept na život. Fakt to funguje. A až se budeš zase chtít rejpat v politice tak ho požádej ať ti to udělá až ti bude mozek stříkat ušima.“

Šibalsky se zasmála a už jsem věděl že to přece jen nebude taková káča.

Pak mě probudil budík a já musel do práce. Ani nevím jestli jsme chytili toho koně.

„Zdar. Co je dneska k snídani?“

Obvyklý ranní žert už ani nebyl vtipný. Ze začátku se tomu smáli protože k snídani bylo v léčebně vždycky to samé. Dva krajíčky včerejšího chleba s džemem nebo paštikou.  Pacient zase chvíli pouvažoval o hladovce ale pak to zavrhl. Jednou v televizi viděl dokument jak to doopravdy vypadá a od té doby ho ta myšlenka dost děsila.

„Palačinky, vole.“

Oba se tomu spíše ze zvyku uchechtli, a začali se připravovat na odchod do společenské místnosti. Z chodby se rozkýkal veselý Jindra, který tu svým způsobem plnil funkci kohoutího kokrhání. Když vás nedostalo z postele tohle, byli jste pravděpodobně mrtví.

Pacientův spolubydlící byl nenápadný čtyřicátník ve středních letech s bříškem a pleší. Kdysi pracoval jako asistent vedoucího, ale pak ho nahradil mladý asertivní floutek s nagelovaným kohoutem. Ve výpovědi stály jakési pindy o restrukturalizaci, snížené výkonnosti atd. Pacientovi se však zapřísahal, že skutečným důvodem vyhazovu bylo, že nehraje squash. Důvodem ubytování v grandhotelu Bohnice pak byla plná síťovka brambor, kterou rozmašíroval o onu nagelovanou hlavu. Kohoutovec zase dostal nový název funkce, který zněl dost anglicky, jako cenu útěchy.

Museli si pospíšit, protože první ve frontě měli slušnou šanci že dostanou čaj bez moči. Kdo to dělal bylo velkou záhadou, a pacient podezříval personál. Po snídani chvíli bloumali ve společenské místnosti a snažili se vymyslet jak zabít den. Televize byla vypnutá, prý že tam běželo nějaké zpravodajství co by je mohlo rozrušit. V pacientovi pomalu ale jistě zrálo rozhodnutí, že takhle to dál nejde a je třeba něco udělat. Jenom čekal na příležitost. To ještě netušil, že právě dnes se naskytne.

Sestra Jana (čili poměrně zachovalá čtyřicátnice, nikoliv ta škaredá škatule Hedvika, co jim běžně cpala prášky) pozvala pacienta k doktorovi na pohovor.

„Jasný, nablejskám si pantofle, drapnu sváteční župan a frčíme,“ odtušil pacient a vstal od stolu. Sestra zakoulela očima a odkráčela, vrtíc prdelkou.

„Sakra, sakra, ovládej se! O tu pikslu bys tam venku ani nezavadil očima.“ pokáral se v duchu, ale pak pokrčil rameny a vyrazil na chodbu. Zachmuřeně se přitom zahleděl na várnici s čajem a pouvažoval přitom, jak by mohl nachytat onoho dochucovače.  Na nic nepřišel a tak se došoural k primářově ordinaci v temné náladě. Zaklepal a vešel dovnitř.

„Á, přeji krásné dobré ráno!“ Primář byl dnes jako ze škatulky, pevný útes spořádanosti a uhlazenosti v ostrém kontrastu proti pacientovi v umolousaném froté županu.

„Doktore, já na něj jednou přijdu,“ zahrozil pacient místo pozdravu a sesul se do ušáku naproti stolu.

„Ale jistěže přijdete, příteli, jistěže. A na kohopak to vlastně přijdete?“

„Na to prase co pořád chčije do čaje. Pije mi krev a já mu zakroutím krkem.“

„Násilí nic neřeší!“ Kázal primář se vztyčeným prstem.  „Navíc bychom Vám museli nasadit vyšší dávky léků, kdyby jste tu někoho napadl. Koneckonců, proto jsem si Vás sem vlastně dneska pozval. Mám o Vás starost. Vaše paranoidní bludy a konspirační teorie se nelepší, spíše naopak. A co víc, personál mi bohužel oznámil že řádně neberete svoje léky, a házíte je potajmu do záchodu. My Vám tu chceme pomoct, víte?“

„To je ale bonzačka,“ temně zahučel na adresu sestry pacient.

„Co prosím? Nějak jsem.. no každopádně budeme muset nasadit novou léčbu. Nebude to moc příjemné, hlavně elektrošoky a injekce…“

„Cože? Poprvý za celou dobu co jsem tady mám dojem že jsem se zbláznil a slyším věci co nejsou! Říkal jste elektrošoky a co ještě? Tohle přece není devatenáctý století!“ Pacientovi začalo připadat že se mu všechno zdá. Šílený doktor proti němu se jen poputelně usmíval a podkresloval tak atmosféru jako z hororového filmu. Filmu, kde hlavní hrdina právě zjistí jakousi hrůznou pravdu které musí čelit. Pacientovi srdce bušilo až v krku a pocit zvířete zahnaného do kouta se stával neodbytným. Právě teď a tady musí něco udělat nebo už nemusí dostat šanci nikdy.

Dřív než si uvědomil co vlastně dělá, mrštil po primáři monitorem a vší silou kopl do stolu, až se na felčara zvrátil. Šílený rachot věcí vysypávaných z šuplíků se mísil s řevem o pomoc.

„Službá!“ Ječel doktor a pacient se mu přitom pokoušel nacpat do úst rukáv županu.

„Budeš kurva zticha, parchante! Já ti dám elektrošoky že se z toho posereš!“

„Flufbá! Sundejfe ho fe mě.“ Vztekle mumlal primář přes froté a strašně slintal. Nakonec jen koulel očima a funěl. Pacientovi připadalo že se jeho oběť poněkud uklidnila a tak začal přemýšlet co dál. Vtom ucítil ostrou bolest v boku. Škubl sebou a jehla injekční stříkačky, kterou se doktorovi povedlo mu zabodnout nepozorovaně do svalu, zase vyklouzla a škrábla ho po kůži. Chytil jednou rukou zápěstí primářovy ruky a chvíli se s mručením a kletbami přetlačovali. Pacient se rozhodl pro riskantní krok a vyprostil rukáv ze zubů napadeného. Mělo to dva efekty. Jednak se primář znovu rozeřval jako siréna, a jednak mohl uvolněnou rukou pomoci zabodnout jehlu do břicha muže na zemi a zatlačit tam plný obsah stříkačky. Účinek se dostavil velmi rychle. Tělo pod ním ochablo a zhadrovatělo, zornice se rozšířily a oči obrátily v sloup. Doktor ztichl. Pacient si neodpustil k nehybnému tělu repliku: „Já se Vám tu snažím pomoct, víte,“ a posupně se zachechtal.

„Tak, a co teď?“ Vrhl se ke dveřím a chvilku s bušícím srdcem naslouchal, zda se neblíží chvatné kroky. Nic neslyšel a tak se rozhodl co nejlépe zamaskovat stopy. Stůl narovnal do původní polohy, počítač narafičil aby nebyla vidět prasklá obrazovka a pak se nerozhodně zastavil nad ležící obětí. „Co s ním?“ pomyslel si. Možná svázat, jenže čím – kabelem, opaskem nebo záclonou? Nic z toho pořádně nedrží, ze všeho by se za chvilku dostal. Nakonec se spokojil jen s tím že primáře nacpal pod stůl a zadoufal že injekce vydrží dost dlouho. Přišel čas se nepozorovaně vytratit. Uhladil si župan, pokud možno zklidnil dech a s hlasitým: „Nashledanou, pane doktore!“ otevřel dveře a vyrazil na chodbu. Přirozeně vrazil rovnou do ošetřovatele který se zamyšleným pohledem idiota pokoušejícího se uhodnout zvlášť těžkou hádanku hypnotizoval dveře.

„Neřval vodtamtuď někdo? Páč já měl pocit že jó.“

„Kdepak, to jsme jen zkoušeli nějakou novou léčbu. Křikem. Uplně nová metoda.“ Pacient se pokoušel vmáčknout mezi futra a zavalitého chlapa, aby unikl.

„A kde je pan primář? Dyť ho tam nevidim.“

„Musel rychle odejít. Někam spěchal. Já už půjdu na pokoj, ano?“

„Jé a kam šel? Já mu chtěl říct že se venku něco děje. Nějaká viróza nebo co.“

„Jaká viróza, chřipka?“

„Já nevim já tomu nerozumim. A prej bude vyhlášená karantýna a stanový tento.. právo.“

„Aha, no hele já myslím že šel na záchod. Běžte se tam radši mrknout, jo?“

Totálně zpitomělý ošetřovatel se poškrábal na hlavě a odkolébal se směrem k toaletám, patrně se po cestě snažíc zjistit co mu na tom nesedí. Nakonec se rozhodl že tam není od nějakého mudrování, a přidal do kroku.

Pacient se pokusil uklidnit třas kolen a rychlým krokem se vydal do společenské místnosti. Po tom co se stalo už tu rozhodně nemůže zůstat, ale nehodlal tu nechat svého spolubydlícího. Přeci jen, ve dvou se to lépe táhne. Našel ho jak sedí u stolu a hraje dámu s Čapákem – říkalo se mu tak kvůli jeho čapím nohám a nikdo nevěděl, proč tu vlastně je. Nerozhodně se zastavil.

„Hele, já… mám takovej problém.“

„Copak, nechutnala ti snídaně? Reklamace jsou u výdejního okýnka.“

„Ne, něco jinýho. Nacpal jsem primáře pod stůl.“

Spolubydlící jen vyvalil oči, a Čapák se zahihňal.

„Jo a venku taky propukla nějaká pandemie, je vyhlášená karanténa a stanný právo. Výsledkem čehož je, že zdrháme. A fofrem.“

Čapák se dál hihňal a spolubydlící se zmohl jen na nevěřící zavrtění hlavou.

„Co to meleš, vole?“

„Fakt, nekecám. Mizíme a kalupem. Teď nebo nikdy.“

„Já jdu s váma!“ překvapil oba Čapák.

„No tak to bude povedenej vejlet. Smrt nagelovaným palicím!“ zamnul si ruce spolubydlící a vymrštil se ze židle, až se šachovnice s dámou rozlétla. Dohlížející sestra polekaně vzhlédla od křížovky a nesouhlasně zamžoural skrz půllitrové brýle s přísnou kostěnou obroučkou.

„Klídek sestři, jdeme jenom na záchod!“ Obrýlená hlava se zase pokojně vrátila k ohmatané tiskovině. Všichni tři vyrazili zrychleným tempem ke dveřím. Věděli, že je třeba překonat vrátnici, nádvoří a obvodovou zeď. První překážka se zdála být kritickou, strážný byl sice starý, takřka nevidomý dědek, ale na toho půl metru by mu stejně neproklouzli a dveře otevíral právě on elektricky zevnitř své kukaně. V tom dostal Čapák nápad.

„Hele, vezmeme to sklepním okýnkem. Tam jak se sype uhlí. Už jsem to byl očíhnout.“

Vchod do sklepa byl za kuchyní. Potichoučku otevřeli staré dveře vedoucí na schody, pacientovi však neušlo jak Čapák se zasněným výrazem polaskal várnici s čajem, jako by se s ní loučil. Znechuceně se odvrátil a rozsvítil pavučinami ověšenou sklepní místnost. Ještě než stihli zavřít, dolehly k nim zvuky horečného hovoru a běžících nohou.

„Už na to přišli, není cesty zpět, “ zadeklamoval hrobovým hlasem spolubydlící a popotáhl si tepláky.

„To je to okno?“ Pochybovačně se zeptal pacient při pohledu na malé okénko dva metry nad zemí, umazané od uhlí.

„Jojo měl jsem to vymyšlený. Totiž, když jsem tu byl posledně, byla tu ještě hromada uhlí a po tý se tam dalo vylízt. Co budeme dělat?“

„Prostě mi uděláte z rukou stoličku a já tam vylezu. Pak pomůžem druhýmu a třetího vytáhnem zezhora.“

„Tam se asi nevyšrábu,“ posmutněl Čapák.

„Měls víc cvičit, vole,“ prohlásil tónem výcvikového seržanta spolubydlící a začal točit rukama, patrně v náznaku jakéhosi protahování. Připomínalo to spíš šílený větrný mlýn.

„To jako dělat sklapovačky a metat kozelce?“ zajímal se Čapák.

„Nežvaňte a nastavte ruce. Já po vás vylezu.“

Ačkoliv se celý úkol ukázal být značně nesnadný, nakonec se pacientovi podařilo vydrápat se s odřenými žebry okýnkem na trávník. Připadal si tam hrozně na očích, ale přemohl se, padl na břicho a natáhl ruce zpátky do sklepa. Spolubydlící měl s výstupem značné potíže, i přes svou poctivou rozvičku. Naopak zvednout Čapáka už bylo snadné. Za chvilku byli všichni tři nahoře a oprašovali si župany.

„Teďka hlavně nenápadně. Nikam neutíkejte, to je jako pěst na oko. Klidně jdeme ke zdi, támhle jak jsou ty stromy.“

Bohnický areál je ve skutečnosti značně rozsáhlý. Normálně se zde mezi budovami pohybuje dost personálu i pacientů z oddělení s lehčím režimem. Mezi domy je hodně zeleně, především v severní části areálu kde se nachází park a vodárenská věž. Naše trojice to vzala kolem Bohnického kostela svatého Václava směrem k parku a ustrašeně se ohlížela, kdy se za nimi ozvou zvuky pronásledování. Nic se však nedělo a oni kráčeli podivně ztichlými cestami kolem pavilonů, kde z oken vyhlížely osamělé ustrašené tváře.

„Je tady nějak mrtvo, nezdá se vám? Ani neslyším jezdit auta.“

„Klídek, je neděle. Všichni jsou v kostele.“ Uklidňoval je Čapák.

„Čapáku, jednak je úterý, a za druhý co by všichni dělali v kostele?“ povzdechl si pacient.

„Dobře, tohle už je ale divný. Co jsi to říkal o karanténě?“ Začal se zajímat spolubydlící. V dáli zaznělo několik práskavých ran, jakoby od petard, a série nesrozumitelných výkřiků. Jinak kolem vládlo ticho.

„Nevím, říkal to ošetřovatel. Každopádně jestli bylo vyhlášeno stanný právo, tak je možná zákaz vycházení. Asi konečně přišla pořádná chřipka, jako ta Španělská kdysi. Prý to byla jen otázka času.“

„To jako že všechny pozavíraj doma kvůli chřipce? Šmejdi, furt by někoho nemocnýho zavírali. Vem si nás. Jak jseš nemocnej, šup pod zámek. To neni správný. A to ani nejsem nemocnej, jen se občas trochu naštvu. To prostě neni správný,“ rozhořčil se spolubydlící a rozčileně tahal za cípy županu.

Pacient na něj chvíli úkosem hleděl a zvažoval jejich další postup. Musí si hlavně najít jiné oblečení. A boty. Všichni tři měli jen pantofle. Takhle byli nejenže nápadní, ale ani by daleko neuběhli. Proto když došli ke zdi, usoudil pacient že přišel čas vyjevit společníkům další část plánu.

„Takže hele, až to přelezem, držte se v křoví. Jestli to tam hlídaj, nesměj nás vidět. Musíme se dostat do nějakýho krámu a sehnat si boty a jiný oblečení. Pak se uvidí, co dál.“

Čapák vypadal že si na poslední chvíli není jistý, jestli se mu doopravdy chce uniknout z místa, které mu dlouhá léta bylo domovem. Spolubydlící naopak vyhlížel natěšeně a zoufale zároveň, jako člověk který už nemá co ztratit. Pacient polkl knedlík v krku a vyhoupl se s pomocí blízkého keře přes nízkou zídku, a vyhlédl ven. Ani ve snu ho nenapadlo, co tam uvidí. Čapák a spolubydlící se brzy objevili vedle něho a beze slova hleděli na tu spoušť která se naskytla jejich očím.

„Vole, to je jak v nějakým filmu. To je nářez!“ nechal se slyšet spolubydlící. Čapák jenom nahlas polkl a přelézání zdi jim už nepřipadalo jako nejlepší nápad. První nápadná věc která upoutala jejich zrak byla absence pohybu a zmatek zároveň. Zamrzlý chaos, ta slova později připadala pacientovi jako nejvýstižnější přirovnání. Auta stojící na silnici i chodníku ve všech možných úhlech, poletující papíry, převrácené popelnice s vyhřezlými vnitřnostmi odpadkových pytlů. Nikde ani živáčka. Jako by všichni utekli křepčit někam na poslední slavnost před koncem světa.

„Tohle se mi nelíbí, já nikam nejdu,“ úpěl Čapák a chystal se slézt zpátky. Pacient ho však zadržel.

„To co je tam bude za chvíli i tady. Nikam před tím neutečeš. Hele, ber to jako příležitost. Můžem všichni začít znova. Dát životu nějakej smysl, místo aby jsme hnili na psychárně.“ Vypadalo to že ho přesvědčil a tak se začali opatrně spouštět na druhou stranu. Pocit že jsou sledováni mnoha páry neviditelných očí neustával, pacient to však přičítal nervovému vypětí. A pak, trocha stihomamu byla na místě, byli přece jen blázni na útěku, no ne? Takto se uchlácholil zatímco přebíhali od křoví ke křoví a od auta k autu.

Brzy narazili na menší supermarket na okraji sídliště. Přitom stále ještě nepotkali nikoho jiného. Parkoviště před obchodem bylo jako vymetené. Ostražitě se přišourali k proskleným dveřím a nahlíželi dovnitř. Zdálo se že ani uvnitř nikdo není, dveře na fotobuňku se však odmítaly otevřít. Jelikož se jim nechtělo dělat hluk rozbíjením skla, obešli raději budovu, hledajíc zásobovací vchod. Ten byl k jejich štěstí otevřený. Pacient opatrně vkročil dovnitř a zaposlouchal se. Nic podezřelého neslyšel a tak prošli opuštěným skladem plným palet s krabicemi, lahvemi a konzervami až do vchodu na prodejní plochu. Vyhlíželi mezi regály, zdálo se však, že je při rabování nebude nikdo rušit. Čapák rozpřáhl ruce a s vlajícím županem se rozběhl uličkou – vypadal přitom jako šílený netopýr. Plácal pantoflemi o dlažbu, tiše se smál a pacient začal chápat že sebou možná vzali špatnou osobu. Raději se ale soustředil na obstarání potřebných věcí.

První na řadu přišlo oddělení s oblečením. Pacient nevrle procházel mezi vesele barevnými tričkami plnými přiblbých nápisů a jinými cool hadříky, až konečně připadl na rozumně použitelné tmavé triko, šedé džíny střídmého střihu a dokonce k jeho velké radosti objevil koženou bundu. Nikdy by si nepomyslel, že ho taková maličkost dožene takřka k slzám štěstí. Nyní, po několika měsících strávených pod zámkem v županu a teplákách, mu to připadalo jako malý zázrak a vysvobození. Chvíli stál a kochal se tou myšlenkou, a potom se vydal najít slušnou obuv. Představoval si pořádné vysoké boty, nakonec však musel vzít zavděk celkem běžnými teniskami, nic v jeho velikosti podle svých představ nenašel. Konečně si začal připadat zase jako člověk.

Ve vedlejší uličce našel menší batoh a nacpal do něj pár sladkých tyčinek, dvě pet lahve s minerálkou a několik konzerv. Nakonec přidal provaz, zapalovač a nůž, netušil proč ale měl nejasnou představu že takové věci se můžou na útěku hodit. Začal se shánět po společnících.

Spolubydlícího našel již převlečeného o pár regálů dál jak si cpe do batohu zásoby, Čapák o sobě dával vědět jen občasným zašustěním někde na druhém konci supermarketu. Vydali se ho hledat. Čím více se blížili, tím víc se jim zdálo, že na někoho mluví. Přešli ještě dvě uličky a začali rozeznávat slova.

„Ale no tak, kámo. Jasně že je to tvoje noha. Já ti přece nechtěl brát nohu, načpak by mi byla? Hlavně klííd, klídeček. No tak, nech mě, sakra!“ Následovalo poděšené vyjeknutí a rachot krabic sypajících se na podlahu.

„Čapáku! Co je?“ Vyrazili k němu poklusem. Za rohem uviděli scénu která přinutila spolubydlícího se otočit a zvracet. Na zemi leželo mrtvé lidské tělo, roztrhané na kusy bestií která připomínala jakousi parodii na psa. Obludně velké tělo, široká morda ze které vycházelo tiché zlověstné vrčení a tlapy jako u lva. Oči měl tvor potažené bílou mázdrou, jako by byl slepý nebo dlouho mrtvý. Jejich společník balancoval nahoře na regále, který se už pomalu kácel pod zuřivým útokem. Do nosu jim vnikl omračující puch který nuti k dávení.

Pacient reagoval zcela instinktivně, podobně jako u primáře. Později si uvědomil že má patrně v kritických situacích sklony k prudké agresi, zatím mu to však dobře posloužilo, neboť v protějším regále vystavoval své výrobky Fiskars. Kvalitní finská ocel padla do pacientovi do oka a nerozbitná plastová násada jedné ze sekyr do ruky. Širočina švihla vzduchem  a s mlasknutím dopadla doprostřed zad obrostlých mocnými svaly. Se slyšitelným chrupnutím přeťala páteř a psovy zadní nohy okamžitě ochably. Místo očekávaného bolestného kňučení však pokračoval v tichém chrapotu a šrábaní se na Čapáka, dokud se vzduchem nerozlétl mozek z rozseknuté lebky.

„Vole, co to bylo?“ utíral si spolubydlící ústa a třeštil oči.

„Coby, psí zombie. Neviděls ještě zombie bernardýna?“ hystericky se uchechtl pacient a pustil třesoucíma se rukama zkrvavenou násadu. Čapák se zatím pokoušel vylézt ještě výš na svítidla pod stropem.

„Polez dolů, už je po něm. Radši vypadnem, mohli by tu být další.“ Pacient si z regálu vybral další, nyní už osvědčenou sekeru a vykročil k zadnímu východu, následován společníky. Venku se smrákalo a padal drobný déšť.

Čekal je dlouhý pochod na sever, pryč z umírajícího předměstí. Sekera za opaskem tlačila do boku, uklidňovala a slibovala krev, pot a vítězství. Pacient se naposledy ohlédl po ztichlých ulicích a vykročil do neznáma. Nebylo kam se vracet, nebylo co ztratit a v patách jim šla plíživá smrt. Každý z nich si nesl jen své malé bláznivé naděje a obavy. Takto vyzbrojeni opustili město aby se už nikdy nevrátili.

„Čapáku, žes to byl ty kdo chcal do čaje?“

„Kdopak ví, hehe.“

„Zabiju tě.“

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Tuhle brakovou povídku jsem sepsal pro vlastní potěšení za něžných tónů kapely Manowar.  Pokud se vám líbila nezapomeňte připsat dolů komentář, pokud se vám na ní něco nezdálo, tak vězte že reklamace jsou jenom u výdejního okýnka.

Vynález luku a šípu patří dle moudrých hlav někam do starší doby kamenné, což je zatraceně dlouhá štreka dějinami lidstva. Pokud se nepletu, tak je to cca 50.000 let zpátky a to už prostě málokdo pamatuje. Luk a šíp je tedy jedním z nejstarších sofistikovaných nástrojů na zabíjení. Zajímavostí je, že dle vykopávek se luk a šíp na Americkém kontinentu objevuje až asi v1 tisíciletí před n. l., z čehož by se dalo usuzovat, že první „Američané“ kteří přešli přes vyschlou Beringovu úžinu z Asie do Ameriky v době cca 30.000 let př. n. l., byly v podstatě pacifisté. Nebo naprostí lempli, jichž se jejich kmeny zbavily. Dle historických mudrologů a paměťošťourů se vynález luku a šípu řadí na třetí místo významných objevů a předběhla jej pouze řeč a umění rozdělat oheň. Jak a kdo na tento skvostný vynález přišel sice nikdo nezjistí, ale důležité je, že Američani to nebyli

Starověké lukošíření …

Podstatný vývoj luku přišel v době bronzové a později železné. Luk je naprosto podstatným nástrojem jak pro obstarání potravy, tak i ve válkách. V dobách, kdy si slavný Řím ještě uchcával do plenek, stává se z lukostřelby mistrovské umění. Dle dochovaných písemných záznamů z hrobky faraona Amenhotepa II. vyplývá, že tento vládce byl mistrem nad mistry a dokázal z jedoucího vozu zasahovat silné bronzové terče, které šípy prorážely! (Pravda o psech se tam nic nepsalo Ríšo) Mnoho bohů bylo vyobrazováno právě s lukem a luky byly i posvátnou relikvií všelijakých božstev. Je s podivem, že jak Římané, tak i Řekové měli zpočátku s lučištníky v armádách problémy a pouze si je najímali. Římané z nich ovšem časem udělali standardní součást legií a v Řecku, se lučištnictví stává národním sportem a Olympijskou disciplínou. Luk byla nejúčinnější střelná zbraň v historii lidstva od dob od-opičení až do doby příchodu střelného prachu. Právě tímto způsobem bylo sprovozeno ze světa víc lidí, než všemi moderními zbraněmi dohromady … a to si zaslouží uznání.Nejpodstatnější význam v technice lukostřelba rovněž přichází v tomto období a má ho na svědomí unie kočovnických kmenů zvoucí se Skythové. Tihle šmejdi ovládali území od Dněpru až po Řím a tipec jim zatly až Hunové a Góti. Jinak se jedná o dnešní Iráčany … (na Huny se čekalo jen proto, že Amíci v té době, jak již víme, ještě neměli patřičnou zbrojní úroveň a jak se říká – bez luku na Iráčana nechoď) No a tak tihle Skythové rozšířili jak luky, tak i umění lukostřelby prakticky po celé Evropě a Asii. Tehdy se jednalo o luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí …

Středověké lukohrátky …

Dostáváme se do dob plných krve, bázně a hany … nebo bez krve, bez bázně a bez hany … čert to vem. Takže asi takhle, když se křesťané rozhodli, že udělají křesťany i z Arabů, vyjelo do Arábie spoustu křížových výprav. Tyto výpravy se ovšem velmi trpěli tureckou (saracénskou) mistrně zvládnutou lukostřelbou. Například slavný křižák – král Richard Lví Srdce zahynul na zranění šípem … sice francouzským a ve Francii, ale pořád šípem. Další obětí šípu byl Španělský národní hrdina a častý návštěvník Arábie – Cid … no dobrá, Cidův oddíl toho dne taky nebyl přepaden Maury, ale Basky, takže to rovněž nebyli Arabáči kdo ho sprovodil ze světa. Nicméně jak vidíte už tenkrát ETA vystrkovala první růžky … Každopádně z toho vyplývá, že i special charakter si šípem neporadí. Tehdejší taktika saracénského boje byla objíždění nepřítele na hbitých koních a střelba z krátkých reflexních luků (podobně to lze shlédnout i u Vinetou). Tyto krátké saracenské luky byly slepovány z několika druhů dřev a byly opatřeny spoustou cingrlátek a cikánských ozdob. Tady je zvláštní, že v Africe neměli křižáci potíže, neboť sousední kmeny okolo turků, byť měly po staletí styk jak s turky, tak i s řeky a římany, stále bojovali jednoduchými luky, technologicky z období starověku … a pak že negra něčemu naučíš, že?! Ve středověku až do 16. století kvetlo v Evropě lučištnictví ve velké míře. Vynikajícími výrobci luků byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě pro výbornou střelbu jejich lučištníků. Luky Sasů byly nevalného vzhledu, zhotoveny z jilmu, ale velmi silné a průbojné na kratší vzdálenosti. Uvádí se, že jméno „Skot“ vzniklo od staroanglického „sciot“, což znamenalo lukostřelec. Anglické luky byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev. Angličané používali luku více než ostatní národy a jejich lučištníci též rozhodli i několik velkých bitev (bitva u Kresčaku). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési „ lukostřelecké přípravy“, tj. měli za cíl co nejvíce rozvrátit šiky nepřítele. Salvám šípů, padajících z výšky se značnou průrazností a často za ochranné štíty, odolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo. V Anglii byla také vydána první známá kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. Byla vytištěna za vlády Jindřicha VIII. Autor Roger Ashamov byl odměněn roční penzí 10 liber. V této době bylo podle rozkazu panovníka povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Ještě v letech, kdy většina evropských zemí používala např. při námořních bitvách, při bojích na kratší vzdálenost, již pistole, bojovali angličtí námořníci luky a šípy.

A jak to bylo u nás Čecháčků …

Podle archeologických nálezů spáchali na našem území rozmach luků Keltové. Jedná se o období cca 8.stol. př. n. l. Luky byly jednoduché z javorového, nebo tisového dřeva. Jako další doplňky se používaly chrániče na ruce z břidlice. Ve středověku se u nás rovněž stal luk a šíp nutnou výzbrojí armády. Tvořili se veliké lučistnické oddíly, které značnou měrou rozhodovaly o výsledku bitev. Ti nejlepší lučištníci pak přecházeli do královských vojenských oddílů. Kája IV. nechal postavit v místech nynější Prašné brány specielní střelnici a lukostřelba se stala cvičením pro každého. Byly pořádány velké střelecké soutěže a jejich TOP byl pak mistrák o letnicích … (letos svátek letnic vychází na 31.5.09 – príma nápad podniknout staročeskou lukostřeleckou soutěž v dobových kostýmech, co vy na to soudružky?) Soutěže většinou vyhrávali Pražáci … moravská města neměla tolik lukostřelců a pravděpodobně ani času na trénink, protože na ty Pražáky dřeli na polích. Lukostřelba se tak rozmohla, že se trénovalo všude možně a z Prahy se tak stalo docela nebezpečný místo pro život. Důkazem toho je i dekret vydaný právě Karlem IV., který zakazuje trénink lukostřelby na zahradách a v blízkosti veřejných míst a odkazuje lukostřelce jen na říční ostrovy Vltavy. Nynější Štvanice a právě i Střelecký ostrov. Čas běžel dál a zatímco v okolních zemích dochází k velkým módním zvratům nejen v oblékání, ale i ve zbrojení, u nás nadešla doba Husitství. Všude renesance … u nás kalich. A tak se křesťané navzájem upalovali kuli tomu jestli se má sušenka zapíjet vínem, nebo ne. Husité měli velké lučištnické oddíly, ale současně již používali kuše a počínající palné zbraně jako hákovnice a píšťaly. V této době však zbraně na střelný prach svou účinností a spolehlivostí připomínají zbraně Orkské … možná to zabije všechny nepřátele, možná nás a možná všechny. Jan Žižka byl ortodoxním zastáncem právě luků a kuší … Další významnou dobou je pak doba pobělohorská – 17.století … Tady lukům odzvonila hrana, zanikly lučištnické sbory, zmizeli výrobci luků, šípů i toulců. Třicetiletá válka a jezuité zadupali myšlenku a branný charakter staročeského lučištnictví do země. Po nich potopa …

A co kuše … mají si kde hrát???

První zmínky o kuši (jako ruční střelné zbrani) jsou z doby asi 200 př. n. l., ačkoli někteří pamětníci tvrdí, že je ještě starší. Autorství je ale naprosto jasně umístěno do Číny. V době okolo 5. stol. př. n. l. v řeckých městských státech však byl jakýsi předchůdce kuše – balista. Vzhledem k jejímu dlouhému a pracnému nabíjení se však používala pouze jako obléhací zbraň. Zpátky do Číny – na tý jejich velký stěně, nebo jak tomu nadávají, se používali právě kuše a právě zde se proslavily. Dle dochovaných písemností, kuše umožňovala vystřelení 20 šipek za dobu 15 s., což je docela kvapík. V Evropě se kuše rozmohla především ve středověku, protože to byla společně s lukem jediná zbraň, schopná na dálku sejmout rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku, byl výcvik kušostřelce levnější, kratší a jednodušší. Oproti tomu nevýhodná byla váha kuše a menší rychlost střelby. Dle Hanse Talhoffera byl lukostřelec třikráte rychlejší, nežli kušostřelec. Velkou zajímavostí je, že na 2. lateránském koncilu léta páně 1139, byla kuše oficiálně církví zakázána pro použití v boji, proti křesťanům. Nicméně proti Arabům a heretikům ji užívat bylo možno. V15. stol. pak dochází k nástupu palných zbraní a jak luk, tak i kuše ztrácejí na významu.

Jak to klape dnes …

V druhé polovině 20. stol. se pak díky novým materiálům a technologiím dá vytvořit kuše i luk lehoučký a nesmírně silný … v některých zemích se užívá jako lovecké náčiní (nicméně v Čechách je kuše i luk pro lov zakázána) Speciální protiteroristické jednotky Jihoafrické republiky mají kuši ve standardní výbavě … Policie ČR prozatím váhá, nicméně s prohlubující se krizí to Ivan nejspíš navrhne. Za zmínku stojí, že současné kuše a luky jsou schopny celkem snadno prostřelit běžnou neprůstřelnou vestu.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––———————————————––––

Poznámka admina: Veškerý kredit tohoto článku nepřísluší mě, ale Sleeneshovi. Budu opravovat případné chyby, ale neshlásím se k jeho autorství.

To co tam je, co si myslím že tam je, byste rozhodně potkat nechtěli. Ani po pěti pivech a s brokovnicí v ruce ne. Ta věc co funí a chrochtá jako divočák který utekl matce přírodě z šílené noční můry, tam čenichá po kořisti. Po křičícím kusu masa co sevře v mordě za praskotu kostí.  Po mě.

Do dalšího kroku se musím nutit, je mi mdlo. Praskot větví. Přibližuje se. Tahle radiací nasáklá země plodí jen šílenství a zmar a mě čeká setkání s nekorunovaným králem nových pořádků. Ještě před válkou, jak se povídá, nutili někteří vědci chodit to, co by se mělo navěky jen plazit, milosrdně skryto před našimi pohledy v hlubinách. A jiní zase praví že je to odpověď týrané planety na chorobu zvanou člověk. Nebo že je to celé jen výmysl. A pak jsou tu ti co zbytečně nerozumují, jen štípou dřevo a chtějí se dožít zítřka.

Ticho. Přestalo se to hýbat. Asi větří. I já se raději zastavil a zadržuji dech. Ticho tvá tak dlouho až se mi zdá že jsem se zbláznil a celé si to vymyslel. Už už se ve mě probouzí šíléné uchechtnutí, když v tom věci dostávají rychlý spád. Odraz mohutných nohou a mě se konečně zjevuje smrt. Má podobu hmyzu, či snad ryby, nikdo kdo ho viděl ho nedokázal dobře popsat. Velká, široká tlama, zápach a rychlost. Ta rychlost je omračující. Zachraňuje mě jen náhoda – ukročím a  s výkřikem padám dozadu do díry které jsem si včas nevšiml – asi sklep. Vrhá se za mnou ale nedokáže svoje objemné tělo protlačit dovnitř, tak jen švihá chapadlem kus od mého obličeje a zvláštně kvílí. Nemůžu se ani hnout, zápach nutí na zvracení. Sekyru jsem někam upustil, stejně by mi k ničemu nebyla. Kvílení tak nějak ukolébává a uspává. Asi mi povolil svěrač a je mi to jedno. Konec je blízko. Kostižer dorazil na hostinu.

A pak to přišlo. Můj anděl strážný se ohlásil obrovskou ranou, detonací a kouřem. Ohlušený a oslepený, ale štastný že slyším ránu ze stodvacetipěti milimetrového kanónu stařičké T90, se drápu ven. Kavalerie dorazila.

Ale spát už budu dneska raději jinde.

Dr. Chocholatý: Tak mi povězte co Vás trápí.

Pacient: Víte, pane doktore, jsou muži, co bijou svojí ženu. Ačkoliv jsem na tu svojí nikdy nevztáhl ruku, tak trochu je dokážu pochopit, že si nemůžou pomoct. Já totiž biju svojí klávesnici. A taky si nemůžu pomoct. Kupuju si docela drahé klávesnice a vždycky si slibuju že si radši hnátu urazím než abych to znovu udělal. Ale pak to přijde a lítají tlačítka a… a víte co? Nechápu proč jsou ty packy vzadu tak křehký. Odnesou to vždycky po první ráně.

Dr. Chocholatý: Proč to děláte?

Pacient: Proč to dělám? Víte, mě to tak rozčílí až si nemůžu pomoct. Oni… oni mě třeba zabijou. Já vím, ve hře umíráte každou chvilku, ale jde o to JAK mě zabijou. Totiž – totiž oni se vždycky tak jako spiknou, víte? Tak třeba dobíhám k robotu že si do něj sednu, protože za mnou je šmejd co mě předtím zabil a já se mu moc moc chci pomstít a v tu chvíli mi do toho robota někdo sedne a zastřelí mě a připraví mě o pomstu a a a… to ti vás tak…

Dr. Chocholatý: Jen klid, vydechněte, si. Dejte si čaj a povězte mi o tom spiknutí. Oni se tedy spikli?

Pacient: Co, čaj? N-ne, děkuji. Totiž, já vím jak to vypadá, ale pane doktore, já nejsem blázen. To co se děje prostě nemůže být náhoda! Oni jsou tak.. vychytralí! Jak se jim to vždycky na poslední vteřinu podaří zvrátit. A nejhorší je když vás připraví o pomstu, pane doktore. Kde je potom spravedlnost? Poslyšte, já nejsem blázen.

Dr. Chocholatý: To já přeci netvrdím. Jste tu jen aby jste si odpočinul, víte? Žádný blázen, jen klid. Tak a teď mi hezky povězte jak to vlastně začalo, kdy jste začal pozorovat první příznaky že něco není v pořádku. Vraťme se do Vašeho dětství.

Pacient: No dobře. Tak když mi bylo asi dvanáct, četli jsme všehny ty sci-fi povídky v Ikarii, hráli na Didaktiku a Sincliaru, a snili o vlastnictví PC 286, začala se mi v hlavě rodit taková vize. Jaké by to asi bylo, kdyby jste mohl hrát tu samou hru s dalšíma lidma. Ne jenom dvouma kamarádama, ale s celým světem, víte? Co by se asi tak všechno dělo, k jakým situacím by docházelo. Jak bysme se tam vlastně mohli tak jako přestěhovat. Jak by třeba mohli lidi chodit jako ve skupinách, kde by měl každý svojí roli. Tak jako společenstvo prstenů v Tolkienovi. Jeden by střílel z luku, další sekal mečem. Vtehdy byla virtuální realita pojem který znala jen určitá skupina nadšenců, ne jako dneska.

Dr. Chocholatý: A ono k tomu doopravdy došlo že?

Pacient: No ano i ne. Totiž, určitá část se naplnila naprosto dokonale. Máte svého avatara který..

Dr. Chocholatý: Počkat, co je to ten avatar?

Pacient: Vaše personifikace ve virtuální realitě, velký svalnatý bijec, pokud jste v reálu ušlápnutý outsider, nebo sexy amazonka když je to s Váma ještě horší. Případně malý zarostlý gnom ale to jen pro skutečný fajnšmekry, jestli víte co tím myslím.

Dr. Chocholatý: Aha, dobře, pokračujte.

Pacient: Kde jsem to? Jo, no každý má svého avatara a ten má určitou specializaci. Takže někdo je healer, jiný tank, další prostě dps, k tomu má každý svojí rasu a vzhled a schopnosti. Každý vypadá skvěle, případně pokud si nasbírá lepší vybavení tak vypadá naprosto úúžasně. Ehmm, ten čaj je od Vás nebo z chodby?

Dr. Chocholatý: Čaj je samozřejmě vařený sestrou pro mě, ten z chodby nepiju – močí do něj pacienti. Klidně si nalijte. Trochu se v těch pojmech ztrácím ale myslím že chápu, kam tím míříte. Povězte mi o sociálních vztazích, jak to tam chodí mezi hráči a mezi jejich avatary.

Pacient: Ono je to vlastně celé o sociálních vztazích, ta hra je ve skutečnosti jen takový hezký interface, důležitý je chat. Lidi se tam sdružují do skupin, většinou se to jmenuje gilda. Tyhle gildy mají svoje vedení, svoje pravidelná setkání, kalendář akcí, vedou spolu války. Existuje tam bílá, šedá i černá ekonomika – lidi si kupují herní měnu a předměty za reálné peníze od pirátů co vytvářejí takové prográmky co samočinně generují zisk a jsou za to postihováni. Úplně to začíná odrážet v takovém pokrouceném zrcadle realitu. A čím jsou hry dokonalejší, tím je to zrcadlo rovnější a přesnější odraz ukazuje. Je to naprosto fascinující.

Dr. Chocholatý: Co Vám tedy přijde špatně?

Pacient: Tohle bude asi trochu těžké vysvětlit. Víte, čím víc jsou hry dokonalejší, tím víc se podobají realitě. A v tom je problém. Tak jako Vás nebaví vstávat do práce, zevšední Vám koníčky, manželka i děti Vás serou… stejně tak zevšední i hra. Je to prostě nuda. Připadáte si jako v kolbence. Děláte ty samé hovadiny do zblbnutí pořád dokola abyste měl trochu jinou texturu na meči nebo na kalhotách a o pár procent se změnila dvě čísla. Šílenost.

Dr. Chocholatý: Tak proč ji hrajete?

Pacient: Vidíte a dostáváme se k jádru pudla. Mimochodem, jste si jistý že to není ten čaj z chodby? Ne? Nějak divně.. ale co.  To je jako když se zeptáte kuřáka proč kouří. Někdy mě to fakt moc baví a mám na to chuť. Když mě to fakt naštve a přestanu, tak ta chuť roste až se k tomu zase musím vrátit. Navíc je tam ten vychytanej mechanismus že platíte měsíční poplatky a když to nehrajete tak máte pocit viny že utrácíte zbytečně peníze. A pak je tam ještě něco, ale zaboha nemůžu přijít na to co. To něco vás prostě nutí hrát a když seknete s jednou hrou musíte si hned nainstalovat nějakou jinou a jde to pořád dokola a dokola a….

Dr. Chocholatý: Hmm a jak tedy vysvětlíte že Vás chytili jak se pokoušíte pronést pět kilo semtexu do budovy firmy EA Games? Jakou to má souvislost?

Pacient: Já o tom asi zatím nejsem připraven mluvit, pane doktore.

Dr. Chocholatý: To nevadí, zatím Vás tu ubytujeme a časem si lépe porozumíme a Vy mi o tom povíte. Sestra Vás teď odvede na pokoj. Vybral jsem Vám spolubydlícího s podobnými obtížemi. Zatím se mějte hezky a berte předepsané léky. Přeji pěkný den!

Když za pacientem zaklaply dveře, doktor si v klidu protáhl záda, vylil čaj s močí do umyvadla a na ploše počítače rozklikl ikonku dokumenty – zvláštní programy – ozdravení společnosti. Otevřel se excelovský soubor, zadal heslo a klepl na záložku: Odstranění looseři. S uspokojením vyplnil další kolonku s pacientovým jménem a příznaky. Podrbal se v rozkroku a zadumal zda nejprve obtáhne sestru vzadu v kanclu nebo si zajde do posilovny. V tom zazvonil telefon.

„Ano?“

„Tak jak, doktore?“ Ozval se známý samolibý hlas ze sluchátka.

„Ále jde to dobře, zašili jsme dalšího. Už mě to zmáhá, kdo má ty jejich kydy pořád poslouchat.“ Posteskl si.

„Hoho jen vydržte, je to pro dobrou věc! Mimochodem budete jich tam mít asi brzo víc, přišli jsme na novej vylepšovák v nasíracích algoritmech. Máme otestovanou dobu nástupu frustrace – je sotva poloviční. Budete si muset přibrat pomocný síly!“ Hlas překypoval nadšením.

„No tak doufám že dostanu nějaký prémie. Stará začíná tušit že mám víc kobyl ve stáji. Musim ji nějak uchlácholit.“

„Uvidíme, doktůrku, uvidíme. Zase se ozvu.“ Klapnutí sluchátka oznámilo konec hovoru se skutečným šéfem a chlebodárcem.

Doktor zavřel soubor se statistikami a vstal ze židle. Čeká ho další skvělý den v Ozdravené Společnosti.

Veškeré postavy zde uvedené jsou čistě fiktivní. Doktoři Chocholouš.. Chocholatí, pacienti, sestry, ani konspirační hlasy z telefonu ve skutečnosti neexistují. V léčebnách se nemočí do čaje. Pacient je možná avatarem autora, ale kdo ví?

V roce 1968 natočil kultovní režisér George Romero snímek Noc živých mrtvých a tím položil základy zombie folklóru, který s lehkými obměnami přetrvává dodnes. Správná zombie má několik atributů a každý režisér, i když má volnou ruku, z nich alespoň tak dvě třetiny zachovává. Jde především o to že zombie je nemrtvý tvor, hnije, odpádávají z něj kousky, sem tam nějaká to zlomená končetina, ale to ji vůbec nezastaví na cestě za čerstvou sváčou.  Jejich rychlost nebývá nijak závratná, zato ve vytrvalosti jsou šampioni. Ačkoliv má zombie moc ráda čerstvé maso, k existenci ho nijak nepotřebuje protože bez něj dokáže vydržet týdny a měsíce. Zároveň s tím, jak si ukousnou, vpraví do těla oběti děsivý virus který ji během pár hodin zabije a změní v další zombie. Chodící mrtví se dále vyznačují prudce sníženou inteligencí (ano, ještě nižší než posluchači Rapu a Funky), prezentovanou mručivými zvuky a tupým zíráním.

V minulém článku jsem poměrně jasně postuloval, že naše zkáza způsobená zmutovaným virem je takřka nevyhnutelná.  Jediná možnost jak tomu uniknout je podlehnout ještě dříve nějaké jiné katastrofě, například atomové válce (o té si povíme příště). Takzvaný zombie virus, který se šíří tělesnými tekutinami, má fungovat tím stylem, že oběť po nakažení během několika hodin umírá. Blíže neurčitou dobu je skutečně mrtvá, načež mozek opět začne dosti mizerně fungovat. Nakažený vstává a lační po mase svých bližních. Humornou vložkou tak bývají blízká setkání rodinných příslušníků či milenců.

Tatínku, ty máš ale velké zuby!

Přibližme si klasickou situaci na začátku zombie apokalypsy. Máme tu hlavního hrdinu Jiřího. Jirka sedí v práci a datluje do excelu v počítači údaje. Dělá přesčas. Moc ho te nebaví ale hypošku je třeba splácet tak zatne zuby a maká. Nakonec se však rozhodne že je třeba udělat si pauzičku a pak, to třetí kafe chce taky ven. Uloží soubor, protře si oči a jde na záchod. S uspokojením zjistí že nikdo z vedení se na toaletách nevyskytuje, pečlivě otře prkýnko, posadí se a zapálí si Malborku. Přemýšlí o Kátě z účtárny, dneska měla novou minisukni a to ho fakt rajcuje. Představy se vinou jako cigaretový dým z okýnka jeho hajzlíku, když tu náhle ho z nich vyruší krátký výkřik.

„Žeby se ta tlustá bába, co vytírá chodbu natáhla přes ten svůj smeták?“ Zašklebí se a ta představa ho  pobaví. Típne vajgl do mísy a vstává. Když tu náhle – PRÁSK! rozletí se dveře na toalety a dovnitř vklopýtají dvě zápasící těla. Je slyšet jen jakési chrčení a bublání. Jiří strne s rukou na zipu kalhot a srdce má až v krku. Přes papundeklové dveře oné místnůstky slyší zápasící potácet se sem a tam po místnosti, následuje rána a duté křupnutí porcelánu o podlahu. Patrně urvaný pisoár.

„Do toho se radši nebudu míchat!“ Má v tom jasno. Není na tyhle věci stavěný, už teď se mu klepe ruka tak že si skoro nedokáže zapnout kalhoty. Rámus přede dveřmi však utichá, je slyšet jen jakési klepání a chrčení. Jako od velkého psa ale zní tak nějak… divně mručivě. Dveře nemají klíčovou dírku, zamykají se páčkou, netuší tedy co se děje. Když se ozve zvuk trhání a funění, smíseného s mlaskáním, zvědavost mu nedá. Stoupá si na mísu a nakukuje přes okraj ytongové zídky. „Tu bábu musel zakousnout nějakej čokl nebo co!“ honí se mu hlavou zatímco balancuje na prkýnku a snaží se nahlédnout přes zídku. Je to však stále vysoko a on už není žádný atlet, vlastně nikdy nebyl.

Zde se na chvíli zastavíme. Také vás děsí představa že jednoho dne otevřete dveře a to co je za nimi vás zmasakruje? Kdyby dveře do oné místnůstky vypadaly jako na fotografii, náš příběh by se patrně odvíjel jinak. To je ale evidentní nesmysl protože dveře na záchody takhle nevypadají.

Jiří nemá žádnou zbraň. Ani kapesní kudličku, není přeci žádný psychouš aby chodil ozbrojený do práce kde zápasí tak maximálně s kopírkou, že. Proto se rozhodne pro chytrou taktiku mrtvého brouka a čeká až se predátor za dveřmi nasytí a odtáhne. Mobila má na stole u počítače, za což si teď v duchu nadává. Ošívá se. Mezi lopatkami ho studí čůrek studeného potu, který nemilosrdně pokračuje až dolů někam mezi půlky.

Už delší dobu je ticho. Jiří si je jistý že jsou s obětí na toaletách tak minimálně deset minut sami. Neslyšel nic odcházet, ale víte přeci jak se dokáží psi pohybovat potichu. Zpocenou rukou nahmatá páčku na dveřích a neslyšně otočí. Pomalu mačká kliku, připraven okamžitě zabouchnout dveře kdyby se mělo dít cokoliv nepředvídaného. Je připravený na nejhorší ale to co uvidí za dveřmi ho přiměje se otočit a pozvracet mísu i svoje boty. Je to jako v hororu, ale v televizi to na vás nikdy takhle nepůsobí. Zakrvácená střeva rozházená po zemi jsou na něj moc.

A tak, když mu, zvracejícímu, na rameno dopadne bledá silná ruka, lekne se jako snad nikdy v životě a narazí hlavou do rezervoáru vody. S jekotem se pokusí vmáčknout někam za mísu a zuřivě kope do postavy která se po něm s mručením sápe. Náš hlavní hrdina umírá nedůstojně a v bolestech, plný nepochopení z toho, proč se mu starý vrátný Vomáčka snaží prokousnout krk. Může však být rád že se nestane svědkem zániku všeho, co kdy znal a měl rád.

Tlupy nemyslících spoluobčanů se potácejí ulicemi, které ozařují odlesky požárů z autonehod a hořících domů. Ozývá se křik a sporadická střelba, poslední dozvuky civilizace. Příští ráno již zastihne tohle město tiché, plné číhající hladové zloby a opatrného našlapování přeživších. Těch, kteří měli štěstí a byli připraveni.

Co ještě dodat? Trénujte střelbu na hlavy, mějte vždy připravený únikový plán z místa kde se právě nacházíte, choďte ozbrojeni. Napakujte doma zásoby a buďte připraveni se zabarikádovat. A přirozeně sledujte naučné dokumentární snímky jako tento film (bohužel pouze pro anglicky mluvící) protože nikdy nevíte, kdy se za dveřmi ozve hladové mručení!

Autorova poznámka: zombie apokalypsa je moje nejoblíbenější, protože si při ní bez výčitek můžete zastřílet na sousedy a ještě rabovat co hrdlo ráčí. Paráda!

V podivných exotických zemích kolem rovníku je teplo, dusno, vlhko a přítmí. V humusu pod těžkými korunami stromů se hemží neskutečné množství havěti a zápasí o existenci, zatímco je decimují nejroztodivnější  choroby jaké si ani nedovedeme představit. Nemoci s děsivým procentem úmrtnosti, snadnou přenosností a průběhem jaký raději nepopisují ani autoři hororů.

Většinou se to drží opic, maximálně na to pomře nějaká ta vesnice. Nic o čem by se dozvěděl tlustý bílý evropan ve svém kanclu. Slovo Ebola ale už známe všichni. A co teprve chřipka, to je virus který má spoustu kmenů a rád mutuje stejně rychle jako želva ninja v louži s mutagenem. Většinou jde o krátké, byť nepříjemé onemocnění, občas se mu ale povede mutace která zabíjí lidi po houfech.

Předpokládejme že půjde o Ptačí chřipku, kmen H5N1 který konečně domutuje do stádia přenosnosti z člověka na člověka. A to je průšvih. Utéct na venkov nestačí. Španělská chřipka měla jen 2% úmrtnost, přesto na Sibiři, kde mají tyhle chřipky „rodiště“ skosila třeba 90% populace vesnice kvůli odlehlosti a špatné zdravotní péči. Celkem má na svědomí 50 milionů lidí. Mimochodem, současná ptačí chřipka má ,i s moderní medicínou co máme k dispozici, zatím 50% úmrtnost – je tedy 25x nebezpečnější. A poslední perlička, Španělská chřipka byla ve skutečnosti také ptačí, kmen H5. Podle virologů je mutace kmenu H5N1 do posledního stadia jen otázkou času.

Jak to bude probíhat:

Prvně se objeví varovné známky v médiích. Průšvih je, že to nemáme šanci včas rozpoznat. Nedávné aféry kolem šílených krav a chřipkou trpících labutí otupily ostří naší pozornosti. Navíc, tzv. doomsaying je v módě, kdejaký magor píše na svém blogu poplašné zprávy o konci světa a každý z toho má už leda legraci. Zábava to není nikterak nová, už ve středověku bylo pro spoustu osob úžasným koníčkem vypočítávat podle odstavců a kapitol v bibli datum soudného dne, prorokovat deště žab a ryb, no a morové rány tomu zhusta napomáhaly v popularitě. Výsledkem bud,e že až na konci zpráv proběhne minutová reportáž o tom, jak černoušci v nějaké vesnici na konci světa zvrací krev a hnis jim stříká z uší, málokdo se nad tím pozastavíme. Tentokrát to ale bude naostro.

Mediální masáž bude čím dál hustější, načež i hodně otrlým pronikne do mozku lehké podezření, že něco není v cajku. Školy začnou mít virové prázdniny, z práce vás vyhodí s tím že máte neplacenou dovču (pokud zrovna nejste četník, hasič, doktor atd), a vy budete sedět doma na zadku a koukat jak na ulici začíná mazec.

Pravděpodobně bude vyhlášeno stanné právo, zákaz vycházení, potraviny a voda na příděl. Po ulicích budou hlídkovat ozbrojené složky v tzv. atombordelech. Ani nápad že by jste vyrazili na rabovačku. Město se stane naprostým peklem, plným podezřívavosti, smradu, a časem i mrtvol ležících na ulicích a na chodbách domů. Zažijete scény kdy nebudete vědět jak se správně zachovat, na dveře vám třeba bude tlouct zoufalá matka nemocného dítěte, dožadující se pomoci zoufalým hlasem. V těhle situacích většina z nás bude jednat jinak než velí zdravý rozum, a zcela v rozporu s tím co si představujeme že by jsme dělali teď, když jsme v teple a bezpečí.

Co se s tím dá dělat

V tuhle chvíli máte poslední šanci zmizet a možná (ale opravdu jen možná!) vás to nedostane taky. Nakažlivý je i ptačí trus. Jíst je možné pouze konzervované potraviny, pít převařenou vodu nebo vodu z pet lahví. Každého člověka na 200 metrů zastřelit, pokud jste mimo město. To se snadněji řekne než udělá. Až vám bude ráno ťukat na okno neštastná roztomilá roštěnka nejevící známky nemoci, tak ji prostě neodprásknete. I když vás skoro jistě nakazí.

Můžete se někde zabarikádovat, třeba doma, pokud jste si včas stihli natahat zásoby. Jenomže: nepoteče vám pravděpodobně voda, a co je horší, nebude splachovat záchod, možná se i ucpe. Chaloupka v lese je lepší varianta, pokud budete zachovávat velkou opatrnost co se zvěře, především ptactva, týče. Ještě lepší je nějaký podzemní kryt, ale tam vás nepustí civilní obrana, dokud nebude mít pocit že je třeba tam nahnat všechny.

Jako u většiny katastrof, i tady závisí vaše přežití jen z části na vaší připravenosti, především je to dílo náhody. Když budete mít štěstí, bude váš organismus odolný, případně se dokonce ani nenakazíte (ale s tím bych moc nepočítal).  Nejlépe je mít předem připravené zásoby, krizový scénář, zbraň a vytrénovanou psychiku a paranoidní oči na štopkách. Ale, ruku na srdce, to zvládne asi jen pár bláznů zralých pro Chocholouška, na které okolí kouká zkrz prsty.

]]> http://www.moonclan.org/blog/?feed=rss2&p=40 2