MooNClan Blog
Blog členů MooNClan komunity
Můj duchovní rozměr vánoc
24. Pro
Jdu do práce, poslouchám High Skies – Sounds of Earth a říkám si co jsou pro mě vánoce?
Nákupy, alkohol, dárky, to mi nestačí. Když už něco slavit, ať to má nějaký (není to sprosté slovo) duchovní rozměr. Stromeček, zlaté prasátko, kostel, cinkání zvonečku, ticho, velký vůz - jedny z mých prvních vzpomínek na vánoce. V Evropě mají vánoce převážně křesťanskou formu, aspoň zatím. Jinde mají jinou, ale v zásadě jde svátek slunovratu. Lidé oslavují konec nadvlády tmy a návrat světla. Návrat slunce, pro lidstvo nejdůležitější hvězdy ve vesmíru.
A v tom mi to došlo. Ta jednoduchost! Bez náboženství a bez víry vlastně slavíme pohyb vesmírných těles, konkrétně našeho slunce. Problém vesmíru, hvězd a slunce je v tom, že už je nevidíme. Když zvednu hlavu a obrátím zrak na prosincovou oblohy vidím jen šedý závěs, který kryje celé nebe. S trochou štěstí zahlédnu měsíc.
Vesmír mě vždycky fascinoval svojí silou, vesmír není zlý, ani hodný. Vesmír je neúprosný a podléhá přísně zákonům fyziky, všechno se v něm odehrává velmi pomalu, ale neodvratně. Především, je ale překrásný.
Nezapomeňte se podívat večer na hvězdy.
Přeji všem klidné a pokorné vánoce – svátky hvězd.
Blog’s not dead
26. Lis
Po roce, kdy se tu nic nového neobjevilo, bych se rád pokusil udělat další resucitaci této stránky. Rozhodně to nebude mít tu úroveň, jakou zde nasadil Beldegrom. Má češtině je slabá, sloh plochý a gramatika mizerná. Nic z toho Vás neodradí a budete číst dál. Moje příspěvky budou hodně subjektivní, o věcech, které se mi líbí, nebo naopak. Pokud přejdete na platformu Android, dá se do WordPressu velmi snadno přispívat, čehož hodlám s novým telefonem hojně využívat.
Vyšel WordPress 3 a to byl další z impulsů k tomuto počinu v kombinaci s novým skinem stránka prokoukla. Teď už jenom ten obsah, s tím konec konců nejvíc práce.
Mimochodem, ta paní vlevo je Julia Stiles, která teď válí v poslední sérii Dextra. Příští týden jí Dexter bude učit zacházet s nožem a porcovat lidi, už se na to těším. To by mělo dát představu, v jakém stylu se ponesou mé příspěvky. Poslouchaje nové kruto-drsné album Rhapsody of Fire – The Frozen Tears Of Angels se loučím.
Dvakrát řež, jednou měř?
6. Led
Během vánočních svátků se na naší politické scéně rozhořela jedna z mnoha žabomyších kauz. Pravda, v tomto případě šlo sociální pojištění placené společnostmi za dobu 6měsíců v roce 2007. Odhadnout ohroženou částku je obtížné nicméně dobový tisk uváděl úderné číslo 100 mld. korun.
Částka to je nezanedbatelná jak pro stát, tak i pro samotné společnosti a tak se vyplatí sledovat jednání a řešení našich zástupců v zákonodárném a exekutivním sboru. Nemá cenu to moc pitvat, předpokládejme, že významné politické subjekty ovládají exekutivu a zákonodárný sbor.
Zákon rozebírá všechny detaily velmi podrobně. Pro nás bude dostačující velmi jednoduchý souhrn. Platby pojistného na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti odvádějí, mimo jiné, všechny firmy v české republice. Vyměřovacím základem je úhrn příjmů jejich zaměstnanců a sazba této daně byla 22,7 %. Za šest měsíců tedy firmy zaplatí na této dani zhruba 1 plat/zaměstnance navíc.
Lokomotiva
16. Lis
Stál jsem na poušti. Slunce pražilo a suchý horký vítr hnal písek do očí. Před mými zraky poskakovala parní lokomotiva, pomalu se šinula vpřed, bez kolejí a dýmu. Nevěřícně jsem na to zíral a přemítal kde jsem a co se to děje. V tom za mnou zašustily kroky. Otočil jsem se a spatřil dívku v bílé přiléhavé kombinéze. Byla docela pěkná tak jsem pro změnu chvíli zíral na ni. Pokynula mi hlavou a já se vrátil pohledem zpět k lokomotivě. Ta se zatím pomalu natočila a zamířila k nám. Tím se odkryla prostá pravda – byl to jen plakát přidělaný k boku koně. Kůň zvolnil a zvedl ocas, aby vypustil pár kobylinců.
„Co to má znamenat?” Vydechl jsem.
„To je alegorie”, řekla tiše. “Víš co to znamená?”
„Když jsem byl malej, jezdívaly u nás na Prvního Máje alegorický vozy, jestli to má nějakou souvislost.”
„Jen vzdáleně. Vysvětlím ti to: dokud jsi viděl jen lokomotivu, nešlo ti to do hlavy. Považoval jsi to za nějaký nesmysl. Člověk něco takového vidí a říká si: rozum to není sto pochopit. Stačí ale nahlédnout za kulisu a všechno najednou dává smysl, kousky skládačky zapadnou na svá místa.”
„A ty kobylince jsou součástí alegorie?”
„Ne, to je obyčejná koňská potřeba.”
„A k čemu je tahle alegorie dobrá?” dotázal jsem se, zmatený ještě víc.
„Ještě jsem se nedostala k tomu v čem vlastně ta alegorie spočívá,” pokračovala mentorsky a navíjela si pramen vlasů na prst. „Je odrazem reálného světa! Jestlipak přijdeš na to v čem?” zeptala se důležitě.
Pacientův útěk
14. Kvě
Bylo šeré, kalné ráno. V tomhle oprýskaném pokoji byla ale všechna rána taková, ať se slunce snažilo sebevíc. Jako by ze stěn vystupovala trudnomyslnost a smutek. Pacientovo rozhodnutí se tomu nepoddávat vzalo za své už po pár dnech. Teď se jen protáhl na nepohodlné posteli plné podivných hrbolů v páchnoucí matraci, a pokusil se zachytit rychle mizející sen o útěku za doprovodu kurážné a rajcovní společnice – pacientky. Po pár vteřinách už však ze snu zbyl jen prchavý pocit nenaplnění, takže se znechuceně zachrul pod kousavou dekou a pohlédl na svého spolubydlícího. Ten už dávno nespal a civěl do stropu, jak bylo jeho dobrým zvykem.
Něco málo o lucích a lučištnících
9. Dub
Cesta do historie aneb jak to všechno začalo …
Vynález luku a šípu patří dle moudrých hlav někam do starší doby kamenné, což je zatraceně dlouhá štreka dějinami lidstva. Pokud se nepletu, tak je to cca 50.000 let zpátky a to už prostě málokdo pamatuje. Luk a šíp je tedy jedním z nejstarších sofistikovaných nástrojů na zabíjení. Zajímavostí je, že dle vykopávek se luk a šíp na Americkém kontinentu objevuje až asi v1 tisíciletí před n. l., z čehož by se dalo usuzovat, že první „Američané“ kteří přešli přes vyschlou Beringovu úžinu z Asie do Ameriky v době cca 30.000 let př. n. l., byly v podstatě pacifisté. Nebo naprostí lempli, jichž se jejich kmeny zbavily. Dle historických mudrologů a paměťošťourů se vynález luku a šípu řadí na třetí místo významných objevů a předběhla jej pouze řeč a umění rozdělat oheň. Jak a kdo na tento skvostný vynález přišel sice nikdo nezjistí, ale důležité je, že Američani to nebyli 
Kostižer
18. Bře
Zhluboka dýchám a zvedám sekeru se kterou jsem ještě před chvílí štípal dřevo. Potichu našlapuji a blížím se k rohu rozpadlé budovy, v níž jsem na dnešek nocoval. Srdce začíná mocně bušit a pumpuje adrenalin do žil. Nad hlavou sviští žlutá oblaka a dodávají celé situaci surrealistický nádech. Ve větru kvílí tisíc duší a mě běhá mráz po zádech. Chlupy na pažích se mi ježí jako bodliny.
Smutné jsou stěny mojí cely v Bohnicích. Nemají interface.
18. Led
Z chodby natřené hráškovou zelení je slyšet klapání podpatků sester a hýkání Veselého Jindry, místního štamgasta. Pacient sedí v polstrovaném křesle před stolem Jeho Výsosti, primáře místního specializovaného oddělení a čeká na své první interview. Upřímně doufá že ten čůrek, co slyší za dveřmi, není děděk v pruhovaném pyžamu močící do konvice s čajem. Přemýšlí, jak se ocitl v tomhle pekle.
Jak přežít soudný den, část III. – Zombie apokalypsa
20. Říj
Dneska to pojmeme trochu v humornějším duchu. Pravděpodobnost změny notné části populace v zombíky je mizerná, o to ale zajímavější. Povíme si jak k tomu dojde, co dělat a jaké jsou naše šance. Zjistíme že ta pomalá, mručící a páchnoucí stvoření jsou důstojnější protivník než by se na první pohled zdálo. A také se nasmějeme u veselých obrázků. To vše v dnešním dílu a ještě mnohem víc!
Jak přežít soudný den, část II. – Biohazard
16. Zář
Žijete ve městě? Jezdíte MHD? Postáváte ve frontách, proplétáte se ulicemi plných lidí? Výborně, to se bude viru líbit. V podstatě dál už číst ani nemusíte, protože pokud nepatříte mezi genetickou imunitou obdařené štastlivce, nemáte to šanci ustát. No ale vy ostatní pro jistotu čtěte dál:
V podivných exotických zemích kolem rovníku je teplo, dusno, vlhko a přítmí. V humusu pod těžkými korunami stromů se hemží neskutečné množství havěti a zápasí o existenci, zatímco je decimují nejroztodivnější choroby jaké si ani nedovedeme představit. Nemoci s děsivým procentem úmrtnosti, snadnou přenosností a průběhem jaký raději nepopisují ani autoři hororů.
